Útěcha v hudbě

Čím se zabývám právě teď? Ani nevím. Sedím na privátě a čekám, až budu moci jít na vlak, aniž bych čekala půl hodiny na nádraží, kde by se mě neustále někdo ptal jestli nemám "nějaký drobáky". Nemyslím si, že bych vypadala, jako že mám plné kapsy drobáků, ale lidé se na mě obracejí často.Také mě často zastavují nabízečí výhodných smluv, někdy i třikrát denně. Asi mám příliš provokativní ksicht.
Jo, takže sedím na privátě, mám asi hodinu čas a poslouchám, své oblíbené Keane. Pro ty, co neví, Keane je britská kapela, většinou se řadí buď do žánru alternativního roku nebo tzv. britpopu. Mě je to celkem jedno, já je poslouchám hlavně kvůli textům. Jak řekla jedna moje kamarádka: "je to dost depka." Ano, jejich texty jsou depresivní, ale krásné, aspoň mě to tak připadá. Můj bratr promine (nemá Keane rád, on je spíš na skandinávský dead metal:-).
Ale proč o tom mluvím. Nejsem člověk, co by dokázal poslouchat několik kapel najednou, jako že ráno si pustím Cold play a odpoledne třeba Green day. Když si něco oblíbím a poslouchám to do absolutního zhnusení. Pořád dokola a dokola až to už němůžu asi slyšet. Tak u mě proběhlo několik období: The Offspring, Green day, Duffy,...; Ale pravdou je, že Keane se mě drží už asi dva roky a to je docela rekord.

Takže když jsem je teď něco kolem dvou měsíců neposlouchala, připadala jsem si jako děvka nevěrná. Stáhla jsem si totiž soundtrack k filmu Nick and Norah's infinite playlist (příšerný český překlad Rande na jednu noc), který mě celkem oslovil. Podle mě má ovšem cenu, jen pokud znáte film, potažmo stejnojmennou knížku (česky nevyšla). Když jsem se zhruba před týdnem vrátila k intenzivnímu poslech Keane, překvapilo mě, jak moc se mě jejich hudba stále dotýká. Říkala jsem si kam jsem dala uši!! Vždyť tohle je moje hudba, ne nějaký playlist každý-pes-jiná-ves! Bylo to jako vrátit se domů, opět být s přáteli, kteří vás znají a vy znáte je. Asi vám to připadá přehnané, ale já skutečně miluji hudbu a hledám v ní útěchu, což někteří lidé nedělají. Potom ale nechápu proč hudbu poslouchají, jestli ji vůbec poslouchají. Už Aristoteles pokládal hudbu za velmi působivou, ale nepodstatnou složku tragédie. Nepodstatnou proto, protože vás může svou působivostí oddalovat od (dramatického) děje. Hudba se dotýká něčeho uvnitř nás, není to jen o sluchu, může nás ovlivnit, může nám pomoct stejně jako nám ublížit. Je to nástroj, který musíme používat s rozvahou. Když ale najdeme naši hudbu, která nás dokáže utěšit, pomoci nám, když je nám nejhůř, je to radost. Právě takovou radost prožívám, když poslouchám Keane a doufám, že se k nim budu vracet po celý život. Je mi líto všech, kteří nemají v útěchu v hudbě, protože jejich život je o jednu radost chudší. O radost, která stojí za to!!!

Hrdinové

Po delší pauze, způsobené jednak zkouškovým obdobím a druhak nedostatkem inspirace, mám opět zajímavé téma:

Všimli jste si, že hrdina či hrdinka příběhu je vždycky zvláštní? Myslím jakéhokoli příběhu, je jedno jestli je to kniha, film nebo divadelní hra. Je jedno jestli je příběh vyprávěn vypravěčem nebo samotným hrdinou. Hlavní hrdina může být geniální, nebo úplný pitomec, ale vždy je zajímavý. I když je příběh velmi civilní, i když vypráví o ukradeném koberci, hlavní hrdina je zvláštní. Není jako ostatní „normální“ lidé, které potkáváme na ulici. Něco kolem něj (či jí) nás přitahuje, nebo nás to naopak odpuzuje a zneklidňuje, zkrátka nás nenechá v klidu. To je také důvod, proč se hlavním hrdinou/hrdinkou vůbec zabývat. Když vás nezaujme hrdina příběhu a nechcete se jím zabývat, proč byste ho četli nebo sledovali.

Vypadá to, že v příbězích vystupují samí neobyčejní lidé. Bridget Jonesová je obyčejná ženská přes třicet, ale asi těžko by jsme se dostali do podobných situací jako ona, má na to totiž talent. Existuje vůbec někdo tak krutý jako vikomt de Valmont? Může vám jeden omyl z dětství změnit život, jako se to stalo Briony z Pokání? Může se pes změnit v člověka jako v Psím srdci? Můžeme skutečně zasahovat lidem do života, jako Amélie? Můžeme prožít osudovou lásku jako ze Shakespeara? A co teprve horory, mohly by se všechny ty hrůzy skutečně stát? Je to až příliš fantastické?

Proto příběhy a hrdinové existují, pro svou fantastičnost. Kdo by chtěl číst (sledovat) něco obyčejného? Ale co je obyčejné? Skoro každý má pocit, že jeho život je obyčejný. Příliš obyčejný na to, aby jej zaznamenal. Myslíme si, že není o čem psát, o čem vyprávět. Ale kde se potom berou všechny ty fantastické příběhy? Každý příběh stojí za zmínku. Virginia Wolfová dokázala psát o slimákovi plazícím se po listě a je z toho jedno z nejlepších děl anglické literatury. V každém životě je něco, co není nikde jinde. Žádný život není obyčejný. Několikrát mě napadlo sepsat svůj životní příběh, měla jsem ale jeden problém, nevím jak skončí. Potom jsem si uvědomila, že je lepší psát jen o epizodách v mém životě, jen zajímavé příhody, které se mi staly a jen já je můžu zaznamenat. To byl také jeden z důvodů, proč jsem si založila blog.

Je zvláštní si uvědomit, že z anonymního davu lidí, které potkáváme na ulici se stal, sice stále anonymní dav, ale složený z fantastických hrdinů a jejich fantastických příběhů.

Jak již napsal Shakespeare ve své hře Jak se Vám líbí (As you like it): Celý Svět je scéna a všichni, muži i ženy, jsou herci. Každý jsme hlavní hrdina svého fantastického příběhu.

Kdo by se rád nad tímto tématem i pobavil doporučuji film Horší už to nebude (příšerný český překlad originálu Strenger than fiction), můžete se na něj zdarma podívat, nebo si ho stáhnou na odkaze: http://divx.kinotip.cz/horsi-uz-to-nebude-2006/.

Přeji mnoho štěstí ve vašich životních příbězích.