Zdravím všechny své věrné i nevěrné čtenáře!
Asi si budete myslet, že tohle je moje reakce na největší filmový poprask poslední doby a vlastně se ani nebudete mýlit. Ráda bych se ale nad avatary zamyslela trochu jinak.
O filmu Avatar jsem se poprvé doslechla od svého otce, probíhalo to asi takto:
Táta:…jsem četl článek v New Yorkeru, C natočil nový film, jmenuje se to Avatar a je to o nějakém nemocném chlápkovi, který se nemůže ani hýbat, jeho tělo leží v nějaké bedně, ale jeho mysl prožívá dobrodružství v jiném těle.
Já: To by mohlo být dobré, asi naráží na současnou počítačovou generaci, a když o tom píšou v New Yourkeru…
Na základě tohoto popisu jsem si vysnila vlastní film. Podle mého by to byl film ve stylu Svěrací kazajky zkombinované se Star wars. Film v kinech dávali těsně před Vánoci a já se těšila, jako malé dítě, víc na Avatara než na Vánoce (nevím jak u vás, ale u nás není o co stát). Šla jsem do kina aniž bych si přečetla jedinou recenzi nebo článek, to není můj obvyklý styl, ale od doby, co přestaly vydávat Premiere v papírové podobě a jeho internetová verze ve mně nevzbuzuje důvěru (jsem staromódní), se ve světě filmu moc neorientuji. A navíc jsem byla přesvědčena, že jde o dobrý film, byl o něm velký článek v New Yorkeru, nejuznávanějším intelektuálském časopise v západním světě! Když ovšem vyprchala opojná mlha efektní barevné show, kterou nám C naservíroval, co zůstalo?? Naprosto klasický předvídatelný příběh. Ano, velmi dobře zpracovaný, ale přesto nic nového, žádný filmový převrat. Pro mě, snílka, který čekal hluboké filozofické zamyšlení nad hodnotou lidského života, to bylo těžké zklamání. Samozřejmě jsme dostali rádoby filozofické narážky, jako domorodý pozdrav „zřím tě“, spojení člověka a zvířete či domorodé božstvo, díky kterému nakonec domorodci zvítězí nad napalmem. Ale ve své podstatě to bylo válečné drama s milostnou zápletkou, které jsme viděli již tisíckrát.
Ale za jedno jsem tomuto filmu vděčná, začala jsem totiž přemýšlet o tom, co je vlastně avatar. Poslední dobou jsem si oblíbila jednu RPG hru (hru na hrdiny), Oblivion. Odehrává se ve fantasy prostředí se všemi známými fantasy klišé jako upíři, elfové, kouzelníci, zázračné artefakty a tak. Ta hra mě dostává čím dál víc, nabízí mi mnoho doslova fantastických možností. Můžu být šermířem, lukostřelcem, čarodějem, zlodějem, profesionálním zabijákem, spasitelem lidstva (to je hlavní cíl), členem císařských bodyguardů. V rámci čarodějnictví se můžu zaměřit na iluzi, mysticismus, destrukci, můžu vyvolávat nemrtvé. Je tam zkrátka mnoho možností a záleží na vás jakou cestou se dáte, ale jedno je jisté, že když budete hrát dost dlouho stanou se z vás mistři v daném oboru. Lidé vás na ulici zdraví „Hello madam“, je příjemné poslouchat „you are our only hope“ nebo „I have seen your future child and all our lives will be in your hands“ a když splníte svůj úkol, všichni jsou vám neskonale vděční. Máte hrdost, čest, postavení a uznání svého okolí. To, co většina lidí ve svém životě nemá. Máte svého avatara, jako vaše lepší já, které nejen, že něco umí a umí to dobře, ale taky je patřičně odměněno a uznáno. Je to velmi přitažlivý svět, ale také velmi nebezpečný.
Když čtete knížku, která se vám líbí, prožíváte děj s hrdinou. Proto čteme a sledujeme příběhy, jak jsem napsala asi před měsícem, chceme prožívat fantastické příběhy. RPG hry chytře využívají této naší touhy a navozují iluzi, že příběh vytváříme sami. To je zrádné, pro tuto vlastnost je velmi snadné hraní her naprosto propadnout. Na rozdíl od vlastního života, tady máte kontrolu nad svým osudem. Váš avatar postupuje na vyšší úrovně a vy z toho máte radost, máte pocit, že jste něco dokázaly, něčeho dosáhly a stále je čeho dosahovat. V herním světě jste neohrožený hrdina, ve skutečném světě jste hovno. Problém ale je, že čím déle sedíte u počítače a hrajete hru, tím větší hovno se z vás stává. Ve skutečném životě se nemůžete stát arci-mágem, ale jak se můžete stát čímkoli, když jen sedíte u počítače a neděláte nic pro to, aby váš skutečný život šel tím směrem, kde ho chcete mít? Ono je totiž lehčí ovládat avatara, nechat ho, aby běhal kilometry a trénoval střelbu, než se přinutit ovládat sebe. A tak avataři mají naše dobré vlastnosti: trpělivost, fyzickou formu, hrdost a čest. Někteří jsou laskaví, jiní ďábelsky zlí, ale vždy jsou dobří v tom, co chceme, aby dělali. A zatím my nejsme dobří v tom, co chceme dělat. Bojíme se vlastního života a necháváme ho plynout. Ale život se dříve nebo později ozve. Není možné se realizovat v iluzi, protože to končí vždycky jen zklamáním.
Místo nemocného nebohého člověka, který v daleké budoucnosti leží v lékařském boxu, který ho udržuje při životě a jeho život se odehrává ve fantastickém světě, kde je vše možné, kde se může hýbat, kde může prožít lásku, kde může třeba i čarovat a přitom se zamýšlí nad tím, co je vlastně skutečné, co je správné, co je pravé a co vlastně chce on sám, jsem dostala bojůvku s trochou romantiky.
Většina z nás, ale není nemocný nebohý člověk, který svůj život prožívá v iluzi, protože to jinak nejde. My máme vlastní život, který za nás nikdo neodžije, kterému musíme dát směr my. My se musíme rozhodnout mezi sečnými zbraněmi a lukostřelbou, nikdo jiný za nás tu volbu neudělá. My nejsme avataři, které někdo ovládá, musíme se ovládat sami a jít za tím, co chceme. Dá se na to dívat tak, že jsme avataři všech avatarů, protože každý z nás je svůj vlastní avatar. Máme tělo a mysl, tak je použijme a dosáhněme i ve skutečném životě trpělivosti, fyzické formy, hrdosti a cti!
