Milí ne/věrní čtenáři,
Opět se ozývám po delší době. Snad nejste zklamaní. Bylo mi včítáno, že moc moralizuji, i když se snažím moralizovat hlavně sebe. Anyway, tentokrát jsem se snažila krotit a odhalila něco ze svých hopes and fears…
To si nedovedete představit…
Tato fráze se používá běžně ve spojitosti s věcmi, které si představit dovedeme. Dovedeme si představit velké množství lidí, hodně vysokou věž, širokou řeku či jinak abnormální předměty a jevy. Lidská představivost a obrazotvornost pracuje s všemi možnými informacemi a na základě vzorku je schopná vyprodukovat téměř cokoli. Například hlavní hrdinka románu Anne of Green Gables, tedy Anne, je na svou představivost patřičně hrdá a dokáže si představit ledasco. Když se jí její adoptivní matka zeptá, jestli se jí líbí šaty, které pro ni ušila, odpoví: „Umím si představit, že se mi líbí,“ tím ji taktně naznačí, že se jí nelíbí, ale také nás upozorní na to, že lidská mysl si dokáže představit dokonce emoci, a to je vskutku výkon.
Co si tedy neumíme představit? Nedovedeme si představit to, co neznáme. Řečeno s Johnem Lockem, není v lidské mysli, co neprošlo smysli. Empirické vnímání je pro představivost zásadní. Když jsme něco neviděli, neslyšeli, nehmatali ani nechutnali a nečichali, neumíme si to představit. Nelze si představit chuť, kterou neznáme nebo vůni, kterou jsme nikdy necítili. Třeba reklama na parfém mi připadá úplně zbytečná. Kdo by si koupil parfém jen proto, že nějaká modelka se mu snaží namluvit, že je dobrý? Může to být Chanel, Lancôm nebo Kenzo, ale v žádné reklamě nám neřeknou jak voní, a i kdyby řekli, dokážeme si to představit? Těžko. Rozhodnutí o koupi proběhne až v parfumérii po vyzkoušení.
Stejně tak si nedokážeme představit neznámý předmět, musí nám být aspoň popsán, ale ani to někdy nestačí. Já si například vůbec nedokážu představit jak vypadá karburátor, nikdy jsem ho neviděla, ani mi ho nikdo nikdy nepopsal a jen přibližně vím k čemu slouží a kde v autě ho najdu. Také je znám fakt, že malíř si nedovede vymyslet obličej. Obličeje všech andělíčků a náhodných kolemjdoucích jsou někým inspirované. Nikdy se na nás z obrazu nedívá originální tvář, je to něčí duplikát, ne třeba dokonalý, ale podstata je zkopírována.
Ale ve skutečnosti je docela málo věcí, které si nedovedeme představit. Jednou z nich je vesmír. Abych byla upřímná velikost vesmíru mě děsí. A děsí mě právě proto, že si nedokážu představit jak velký vlastně je. Při té „nepředstavě“ si připadám jako morče, které vypustíte na trávník a které hledá přístřešek, kde by se mohlo schovat před tou hrozitánskou plochou bez hranic. Milióny a miliardy světelných let sem a tam, neví se jestli někde končí, jestli se rozpíná a jak se rozpíná a pokud je ohraničený, tak jak, jaký má tvar. V jaké části vesmíru je vlastně Země? Má vesmír vůbec nějaké části?
Na tyto otázky bych asi našla odpovědi u astrologů či astronomů, ale jak tak nad tím přemýšlím, vlastně ani nechci odpovědi na své otázky. Nechci vědět zda je vesmír konečný, či nekonečný. Přineslo by to jen další otázky, nejasnosti a, pro mě, úzkosti. Protože můj největší děs není samotný vesmír, ale to, co je za ním. I středověký člověk, který si myslel, že Země je kotouč plující na vodě a nebe je jakási látka, ve které jsou díry v noci svítící, se musel ptát, co je za tou plentou. A i když nám věda tento prostor mnohonásobně zvětšila a objasnila spoustu dalších věcí, tuto zásadní otázku asi nikdy nezodpoví. Jediný pokus o „odpověď“, který jsem zaznamenala, byla poslední scéna filmu Men in black , musím se přiznat, že mě to docela vystrašilo.
Pokud jsme třeba součástí kuličky, se kterou si hrají obři, tam, kde si to nedokážeme představit, tam za vesmírem, proč se tak pachtíme? Když uznáme tuto skutečnost za možnou, spousta věcí ztrácí smysl. Proč se o něco snažit? Proč například léčit nemoci? Proč by se měl člověk něčemu učit, když je jen havěť podobně jako červi? A přesto se snažíme, děláme, zlepšujeme se, překonáváme. Zřejmě podvědomě tušíme, že to má smysl, že nejsme jen havěť. Možná jsme havěť, ale asi jediná svého druhu ve vesmíru.
Co je za hranicí vesmíru a co bylo před tím, než začal existovat? Chcete znát odpověď? Já ne, jednak protože nevědomost je sladká a druhak se mi naskýtá úvaha, že kdybychom na to přišli, všechno by ztratilo smysl. Troufám si tvrdit, že smyslem lidského života a lidstva vůbec není vrtání se v původech a důvodech existence. Již existujeme a důležitější je, jak s naší existencí naložíme.
