čtvrtek 26. května 2011

People are blind

Sedím ve setmělém pokoji. Na hrudi mi leží obrovský balvan. Nemůžu s ním pohnut, tak si na něj zvykám. Do rukou se mi vrátil můj Starý počítač, užívám si ho. Za nedlouho ho pošlu zase dál. Mám ho ráda. Přemýšlím. Poslední dobou snad nic jiného nedělám. Poslední dobou nemůžu nic jiného dělat.
Lidé jsou slepí. Lidé jsou hluší. Lidé nevnímají. Ne všichni, ale většina.
V úterý jsem shlédla v ostravském divadle Aréna představení Hamlet. Mimochodem skvělé představení, které vřele doporučuji. Lístky jsem koupila už před měsícem a moc jsem se těšila. Vidět Shakespeara na divadle je pro mě vždy vzrušující. Ne vždy se to ovšem potká s mými očekáváními. Tentokrát jsem tedy zklamaná z divadla neodcházela. Těšila jsem se však až moc. Pro samé těšení jsem totiž zapomněla, o čem Hamlet vlastně je.
    Je to hra tak ukrutně pravdivá, že kdyby si to měl člověk uvědomit v její celistvosti, nezbývalo by mu nic jiného, než ukončit svůj život. Shakepsreare klade naléhavou nadčasovou otázku: K čemu to je? A odpovídá: K ničemu. S tímto sdělením odejdete a musíte se s ním nějak poprat. Není to lehké, na tom se asi shodnem.
Jeden z nejsilnějších okamžiků (kterému se většina obecenstva smála) je, když mladý Hamlet posílá Ofélii do kláštera: Jdi do kláštera! A nikomu nevěř, ani sobě! Nač množit zoufalé lidské existence? Pachtíme se tady a věříme, že to k něčemu je. Co když to ale k ničemu není? Jsme, abychom byli. Věříme, abychom věřili. Nic z ničeho, všechno ze všechno. Jaký je v tom rozdíl? Jdi do kláštera! Co jiného chcete dělat? Co jiného se dá dělat? Můžeme se blonskat, podobně jako Hamlet většinu hry, a přemýšlet nad tím zda-li být či nebýt, jestli je lepší žít ve lži a spokojit se s ní, nebo bojovat za pravdu. Za pravdu, která rozpoutá peklo. Pravdu, která ničeho nedosáhne. Pravdu, která je skoro horší než lež. Pravdu, kterou ani nejsme schopni poznat. Maby you’ll find that life is unkind and over so soon, there is no golden gate, there is no heaven wating for you. Můžeme se přidat na jednu či druhou stranu a věřit, že je to ta lepší. Kdo nás rozsoudí?
 Další příšerně pravdivý okamžik, mě zasáhl přímo do srdce. Král, Hamletův proradný strýc, ve svém monologu popisuje svou neschopnost k pokání. Říká: slovo prázdné k nebi nedolétne. Tato obava mě trápí už nějakou dobu. Slovo prázdné! Člověk jich má v zásobě celou řadu a nemusí je posílat jen k nebi. Ono totiž slovo prázdné nedoletí nikam. Strašně často říkám „Já vím“ a přitom nevím, „Chápu“ a přitom nechápu, „Chci“ a přitom nechci. Mám strach, že se můj život skládá jen ze samých prázdných slov. Že i můj život je jen prázdné slovo, které nikam nedolétne. Žijeme slovy. Beze slov nemůžeme myslet, naše mysl je tak svázána se slovy, že bez nich nemůže existovat. Kolik z nich je prázdných? Kolik slov v mé mysli je prázdných? Až mě to děsí.
Hamlet mě zavalil jako kláda, jako ten balvan, co na mě leží a na který si zvykám. Takto najemno podrcená jsem vyšla z divadla. Hra, která ve mně oživila a rozezněla všechny mé obavy, strachy a děsy a naopak otřásla veškerými nadějemi, se ostatních účastníků zřejmě ani nedotkla. Většina publika odcházela v poklidu, středoškolská mládež dokonce vesele. Jak píše J. D. Seliger v Kdo chytá v žitě, lidé si nikdy nevšímají. Podobně jako Singer v povídce Yentel, chlapec z ješivy (nebyla přeložena do češtiny), poeple are blind. A jak píše Shakespeare v Hamletovi, divadlo je tu od toho, aby nastavovalo zrcadlo, dobru dobro, zlu zlo. Co když se do toho zrcadla nikdo nepodívá? K čemu to je? K ničemu.