Zásadní otázka

Všechny podstatné otázky jsou na „proč“. Bohužel, nebo snad právě bohudík, jsou to většinou otázky, na které se nedá odpovědět nebo jen velmi těžko.

Jednou, to jsem byla v prváku nebo druháku na gymplu, jsem se ptala táty, proč je v angličtině u třetí osoby jednotného čísla koncovka -s, když u ostatních osob koncovky nejsou? Zdálo se mi to jako logická otázka, ale táta odpověděl: To se ptáš špatně. V jazyce se neptáme „proč?“. Prostě se to nauč!

Později jsem na to vzpomínala na jazykovce. Paní profesorka (asi to nebyla profesorka, ale já jí ten titul přidělila, neboť si ji nesmírně vážím) Demová nám říkala, že by chtěla mít nějaký elektrický šok, aby nám mohla dát ránu pokaždé, když to -s zapomeneme.

Prostě se to nauč! V jazyce se neptáme „proč?“. Postupem času zjišťuji, že „proč?“ se neptáme v mnoha jiných oblastech a ne vždy je možné se to „prostě“ naučit. Odpovědi s věkem nepřicházejí, naopak stále přibývá otázek. Celý svět se dá zkroutit do jednoho velkého PROČ?, ale nikde žádná odpověď. Ani hvězdné nebe, ani morální zákon vám ji nedá.

Nejlépe to samozřejmě a již tradičně vyjádřil Sokrates prohlášením: Vím, že nic nevím. Toho chlapíka mám čím dál radši. Z každého Platonova dialogu, kde Sokrates vystupuje, čiší ta nevědomost. Je to prosté, například Hippias Větší. Sokrates rozmlouvá s Hippiou a ptá se ho: Co je krásné?  Postupně Hippiovi dokazuje, že krásné není nic z toho, o čem si to lidé většinou myslí a navrhuje, že krásné je to, co dobře slouží svému účelu. Ale ani to není nic jistého. Sokrates zkrátka přiznává, že neví, co je krásné. Dodnes to nevíme, ačkoli moderní pojetí krásy se od Sokratova značně liší. Krásu dnes pokládáme za účel bez účelu, jakousi absolutní entitu, která má hodnotu sama o sobě. Ale opět to není nic definitivního. Názor od názoru se liší. Vyvstává tisíc otázek „proč?“ a nejde na ně odpovědět. Estetik se dostává tak trochu do pasti, když se ho někdo zeptá: Proč je to krásné? Jistě, existují různé parametry, ale ani jeden není univerzální. Nemůžeme říct, že všechno, co je červené, je krásné. A pak je tady ještě osobní vkus. Někomu se něco líbí, jinému ne. Dá se tedy říct, že v estetice se také neptáme „proč?“. V estetice především vnímáme a vyhodnocujeme. A to se ne každý může naučit.

Uvádím příklad z oboru, který aspoň trochu znám, ale jsem si jistá, že je to podobné všude jinde. Myslím, že je nemožné klást otázky na „proč“ třeba v historii, fyzice, matematice, chemii a dalších přírodních i humanitních vědách. A přitom mám pocit, že tyto otázky jsou zásadní, že je třeba je klást, že na nich je nějakým způsobem vystavěna naše existence. Je úkolem filozofie ptát se „proč?“. To je ovšem nekonečný proces, definitivní odpověď nikdy nebudeme mít. Přibude mnoho tezí a teorií a „možná“ a „asi“. Je to naše poslání? Máme se po tom pídit? Nevím. Naše nevědomost se bude pouze zvětšovat. Je to potřebná nevědomost. Je obrovská a těžká, ale potřebná.

Nedávno jsem také zjistila, že ani v oblasti mezilidských vztahů se neptáme „proč?“. Je to pro mě odvětví zcela nové. Nové území, na kterém se ještě neumím pohybovat. Není to jednoduché, jde totiž o minové pole. Šlápnete o kousek vedle a letíte do povětří. Něco takového se mi právě stalo, šla jsem si za bratrem pro radu (pravda, není sice odborník na slovo vzatý, ale zná mě). Začal jsem: Proč…? A on na to: Ne, tady není žádné „proč?“. Na to se neptej.

Moje nevědomost je zase o něco větší a těžší. Někdy mám pocit, že mě rozdrtí, Nemůžu se rozhodnout, jestli to je dobře nebo ne. Prostě to tak je, tak si na to zvykni!  

People are blind

Sedím ve setmělém pokoji. Na hrudi mi leží obrovský balvan. Nemůžu s ním pohnut, tak si na něj zvykám. Do rukou se mi vrátil můj Starý počítač, užívám si ho. Za nedlouho ho pošlu zase dál. Mám ho ráda. Přemýšlím. Poslední dobou snad nic jiného nedělám. Poslední dobou nemůžu nic jiného dělat.

Lidé jsou slepí. Lidé jsou hluší. Lidé nevnímají. Ne všichni, ale většina.

V úterý jsem shlédla v ostravském divadle Aréna představení Hamlet. Mimochodem skvělé představení, které vřele doporučuji. Lístky jsem koupila už před měsícem a moc jsem se těšila. Vidět Shakespeara na divadle je pro mě vždy vzrušující. Ne vždy se to ovšem potká s mými očekáváními. Tentokrát jsem tedy zklamaná z divadla neodcházela. Těšila jsem se však až moc. Pro samé těšení jsem totiž zapomněla, o čem Hamlet vlastně je.

    Je to hra tak ukrutně pravdivá, že kdyby si to měl člověk uvědomit v její celistvosti, nezbývalo by mu nic jiného, než ukončit svůj život. Shakepsreare klade naléhavou nadčasovou otázku: K čemu to je? A odpovídá: K ničemu. S tímto sdělením odejdete a musíte se s ním nějak poprat. Není to lehké, na tom se asi shodnem.

Jeden z nejsilnějších okamžiků (kterému se většina obecenstva smála) je, když mladý Hamlet posílá Ofélii do kláštera: Jdi do kláštera! A nikomu nevěř, ani sobě! Nač množit zoufalé lidské existence? Pachtíme se tady a věříme, že to k něčemu je. Co když to ale k ničemu není? Jsme, abychom byli. Věříme, abychom věřili. Nic z ničeho, všechno ze všechno. Jaký je v tom rozdíl? Jdi do kláštera! Co jiného chcete dělat? Co jiného se dá dělat? Můžeme se blonskat, podobně jako Hamlet většinu hry, a přemýšlet nad tím zda-li být či nebýt, jestli je lepší žít ve lži a spokojit se s ní, nebo bojovat za pravdu. Za pravdu, která rozpoutá peklo. Pravdu, která ničeho nedosáhne. Pravdu, která je skoro horší než lež. Pravdu, kterou ani nejsme schopni poznat. Maby you’ll find that life is unkind and over so soon, there is no golden gate, there is no heaven wating for you. Můžeme se přidat na jednu či druhou stranu a věřit, že je to ta lepší. Kdo nás rozsoudí?

 Další příšerně pravdivý okamžik, mě zasáhl přímo do srdce. Král, Hamletův proradný strýc, ve svém monologu popisuje svou neschopnost k pokání. Říká: slovo prázdné k nebi nedolétne. Tato obava mě trápí už nějakou dobu. Slovo prázdné! Člověk jich má v zásobě celou řadu a nemusí je posílat jen k nebi. Ono totiž slovo prázdné nedoletí nikam. Strašně často říkám „Já vím“ a přitom nevím, „Chápu“ a přitom nechápu, „Chci“ a přitom nechci. Mám strach, že se můj život skládá jen ze samých prázdných slov. Že i můj život je jen prázdné slovo, které nikam nedolétne. Žijeme slovy. Beze slov nemůžeme myslet, naše mysl je tak svázána se slovy, že bez nich nemůže existovat. Kolik z nich je prázdných? Kolik slov v mé mysli je prázdných? Až mě to děsí.

Hamlet mě zavalil jako kláda, jako ten balvan, co na mě leží a na který si zvykám. Takto najemno podrcená jsem vyšla z divadla. Hra, která ve mně oživila a rozezněla všechny mé obavy, strachy a děsy a naopak otřásla veškerými nadějemi, se ostatních účastníků zřejmě ani nedotkla. Většina publika odcházela v poklidu, středoškolská mládež dokonce vesele. Jak píše J. D. Seliger v Kdo chytá v žitě, lidé si nikdy nevšímají. Podobně jako Singer v povídce Yentel, chlapec z ješivy (nebyla přeložena do češtiny), poeple are blind. A jak píše Shakespeare v Hamletovi, divadlo je tu od toho, aby nastavovalo zrcadlo, dobru dobro, zlu zlo. Co když se do toho zrcadla nikdo nepodívá? K čemu to je? K ničemu.      

Dům

Moji drazí,
dlužím Vám omluvu, za svou dlouhou pauzu. Za tuto pauzu dlužím omluvu i sobě. Na rok jsem upadla do jakési mlhy, modu na přežití. Dny běžely, ale úplně mimo mne. Stále mi připadá, že čas prchá jak mrcha, ale já stojím na místě. Naštěstí se událo několik věcí, které mě z tohoto stavu začínají probouzet. Člověk by neřekl, co se všechno může během jednoho roku stát a on si toho ani nevšimne. Neprožije to. 
To se snad teď už změní. Asi před dvěma měsíci jsem napsala článek o jedné větší události, která se odehrála a sice o našem stěhování. Pat a Mat hadra!!

Čtenáři, máme dům. Moje matka se už delší dobu zajímala o trh s realitami. Brala jsem to vždy jako sport, něco jako koníček. Ale poslední rok se tento „koníček“ tak trohu zvrhl a ona si skutečně začala hledat dům. Když jsem se jí to pokoušela vymluvit, protože jsem naší stávající adresu pokládala za velmi dobrou, dokonce tak dobrou, že by nám ji mohl kdekdo závidět, odpověděla, že potřebuje změnu jinak umře. Dalším argumentem bylo, že jsme bydleli ve čtvrtém patře bez výtahu a ona už nemůže na kolena. Změny se tedy skutečne dočkala, jak to má teď s kolenama, to nevím, ale nevypadá, že by se jí ulevilo. Po dost dlouhou dobu toto hledání vypadalo dosti beznadějně, což mě (a nejen mě) uklidňovalo. Po mnoha probdělých nocích, kdy si na internetu vypočítávala úvěry, zjistila, že jí nikdo nic nepůjčí. Takže bylo nutné koupit dům za cenu bytu. A to se nakonec povedlo. Loni v říjnu jsme změnili adresu z Českubratrská 28, Ostrava 702 00 na Modřínová 232, Ostrava Hošťálkovice 725 28.

Matka se stala jedinou majtelkou dvougeneračního rodinného domu. Uklidnila nás, že dům je možno hned obývat. Jelikož jsme neměli naspěch (z bytu nás netlačili, protože kupci si svůj původní byt nechali, prý pro babičku), stěhování nám zabralo dva týdny. Já tou dobou měla chřipku, což se výborně hodilo, neboť jsem obdržela omluvenku od lékře pro školu a zatím jsem snášela bedny knih a všeho možného jiného ze čtvrtého patra do auta.

Dům se dal hned obývat. Obývat je správné slovo, protože bydlet se v něm nedalo, ani teď se tak uplně nedá. Problém, který jsme pocítili jako nejpalčivější byl nedostatek teplé vody. Existoval zde totiž důmyslný systém bojlerů. V přízemí byla koupelna s osmdesáti litrovým bojlerem a v prvním patře koupelna s třiceti litrovým bojlerem. Oba bojlery nahřívaly vodu pouze tři hodiny denně a sice od druhé do páté hodiny odpolední. Z dolního bojleru se brala také voda na umývání nádobí. Je tedy jasné, že takové množství teplé vody nemůže čtyřčlené rodině stačit. Byl to boj. Pokud se někdo vykoupal ráno, do dvou hodin nebyla voda a pokud se vykoupal večer nebyla voda celou noc a půl dne. Tento problém jsme částečně vyřešili výměnou horního třiceti litrového bojleru na bojler stodvaceti litrový, ale ani tak se dva po sobě nevykoupou. Celá problematika bojlerů, jejich objemů a nahřívání je pro mě celkem nová neboť doma (rozuměj na starém bytě, pro mě to bude vždycky doma, protože jsem se tam narodila a žila dvacet dva let) jsme měli plynový kotel a tyto problémy prostě neexistovaly.

Další problém, který nás pálí ještě teď a nějakou dobu ještě pálit dube, je žumpa. Ano dům není napojen na kanalizaci a splašky odchází do jímky. Stále ještě nevíme kolik má jímka komor, odhadujeme že kolem sedmi. Hovnocuc k nám musel přijet dvakrát, protože napoprvé zde nebyla ani majtelka ani její přítel a my s bratrem nevěděli, že naše žumpa má XY komor, protože nám to nikdo neřekl! Ačkoli tady hovnocuc byl, náš hlavní problém, a sice zápach, nevyřešil. Na některé věci prostě ani hovnocuc nestačí! Situace je nejhorší na dolním záchodě, kde matka sice nainstalovala bries freshmatic s vůní jablka a skořice, ale tuto, ne zrovna decentní vůni, přebíjí něco jiného, mnohem silnějšího.

Ovšem nejzásadnější věc je tato. Matka má sice dům, ale jinak nemáme nikdo ani floka. Matka je majtelkou reality s pozemkem a načerno postavenou dvojgaráží, ale jinak neví jak zítra zaplatí nákup. Musela si půjčit, aby zaplatila daň z prodeje nemovitosti, takže je docela zadlužená. To je zřejmě ta změna, na kterou tak čekala a po které tak toužila. Změna to vskutku je, jsou větší vydání za plyn (větší prostory), větší vydání za elektřinu (bojlery), ale za to se ušetří za vodu (bojlery). Utratí se víc za naftu, protože se všude musí dojíždět a za jízdenky taky. Výlet do supermarketu mě stojí skoro padesát korun za jízdné a asi dvě hodiny času. Nezlobte se na mě, ale to radši vyšlapu do čtvrtého patra!

Podle mého je to změna k podstatně horšímu, kterýžto názor jsem měla už předtím, než jsme se přestěhovali a musím přiznat, že ho nehodlám měnit. Maminčino sladké: "Tam se ti bude líbit!" mě nepřesvědčilo a nepřesvědší. Nelíbí!!  

Odcházíme všichni

Milí ne/věrní čtenáři,

Snad pochopíte, že se tématu smrti nemůžu jen tak pustit.

Poslední dobou přemýšlím o smrti často. Je to pochopitelné, když umře někdo blízký, nutně musíte přemýšlet o smrti. A jeden z prvních pocitů je strach. Strach ze smrti, který vámi otřese. Taky jednou umřu. Nevím kdy, nevím jak, jestli to bude bolet, jestli to bude po dlouhé nemoci, nebo najednou, jestli si za to budu moct sama, nebo jestli mě někdo zabije. Nic z toho nevím, ale vím, že umřu. Bezpochyby umřu. Je to jediná jistota v životě.

Už jsem si tenhle strach jednou prožila. Někteří z vás vědí, že jsem diabetik, mám cukrovku. Byla u mě diagnostikována když mi bylo sedm let, tedy asi před patnácti lety. Přesně 16.4.1995. Byla jsem děcko z první třídy, řekli mi dělej tohle a tamto. Nenapadlo mě nad tím přemýšlet. Prostě jsem dělala, co mi bylo řečeno, píchala si inzulín dodržovala dietu a měřila si krevní cukr na glukometru. Mělo to několik světlých stránek. Například jsem byla dítě, které se nebojí jehel a krve. Byla jsem na to zvyklá, každý den jsem si píchala inzulín a mačkala si krev z prstu. Jednou mi spolužák bodal kružítkem do ruky a divil se, že mě to nebolí. „Bolí,“ řekla jsem, „ale nemusím křičet.“

Ano, cukrovka mě v mnoha ohledech zocelila. Ale nikdo mě nepřipravil na to, co se stalo před dvěma roky. Začalo to výměnou inzulínové pumpy. Technička, která mi pumpu vyměňovala se hrozně vyděsila mé spotřeby inzulínu. Jak to řekla má diabetoložka, byla to dávka jak pro dřevorubce. Neměla jsem dobré období, to se v životě diabetika někdy prostě stane, jedno takové prožívám právě teď, má to co do činění s psychikou.

Technička mi tehdy řekla, že to musím rychle stáhnout jinak budu mít problémy s kardiovaskulárním systémem, budu nekontrolovatelně tloustnout a budu mít problémy s ledvinami. Tehdy mi došlo, že jsem jen smrtelník, a že smrt může být blíž než si myslím. Nemusí to být rovnou smrt, ale třeba slepota, selhání ledvin, vředy, diabetické nohy a jiné lahůdky. Jenže tehdy spolu se strachem přišlo ještě něco. Hněv. Já jsem se o cukrovku neprosila. Nejsem diabetikem z vlastní vůle, není to moje volba. Tak proč mám dodržovat pravidla? A i když je dodržuji, stejně nefungují! K čemu to je? Téměř vždy, když se s někým bavím o cukrovce a není to zrovna diabetik, dojde na slova jako „na světě jsou horší nemoci“ nebo „dá se s tím žít,“ano, dá se s tím žít, ale vy s tím žít nemusíte. „Na cukrovku se neumírá,“ nebo se dá říct, že na cukrovku se umírá pomalu. Je to trvalá zátěž kardiovaskulárního systému, takže to ovlivňuje zdraví ať děláte co děláte. I obyčejná chřipka může nadělat pěknou paseku.

Zkrátka jsem se s cukrovkou musela vyrovnat a přijmout ji za svou. To, že jsem diabetik je také moje součást. Nadáváním a výčitkami nic nenadělám, cukrovka se nesebere a neodejde. Jestli chci žít víceméně bez problémů, musím dodržovat pravidla.

Když se před nedávnem znovu objevil strach ze smrti prožila jsem podobné peripetie. Přemítala jsem a prosila Boha, aby nenechal nikoho z mých blízkých umřít, aby nenechal umřít mě. Opět se objevily výčitky. Proč zrovna můj otec? Proč tak brzo? Proč tak najednou, bez varování?

Můj otec se smrti nebál, říkal, že odejde v klidu až nastane jeho čas. Tak se také stalo. Odešel v klidu ve spánku. A když jsem si vybavila tento tátův postoj, došlo mi to.

Já umřu. Všichni umřeme, nic s tím nenaděláme. Ale místo strachu jsem pocítila útěchu. Není to totiž tak, že odcházíme předčasně z večírku, kde se všichni ostatní skvěle baví. Závidíme jim, jdeme pryč a oni zůstávají. Čeká to všechny. Nakonec každý odejde, je ale důležité, co po sobě zanechá.. Večírek sice nikdy neskončí, ale každý z něj jednou odejde.

Smrt je přirozená, je to součást života a čeká nás všechny. Nezáviďte a nebojte se, nikdo jí neunikne (no možná ten jogín, co už čtyřicet let nejedl, ten by uniknout mohl). Odejdeme všichni. A snad budeme zase jednou spolu na jiném večírku.

Zkrátka jsem se musela se smrtí vyrovnat a přijmout ji za svou. Když chcete žít víceméně bez problémů, musíte dodržovat pravidla.

Mi mundo

Milí ne/věrní čtenáři,

Snad mi odpustíte trochu smutnější téma. Tohle jsem prostě musela napsat, vydralo se to ze mě…

Asi před měsícem jsem se pokoušela napsat článek s názvem Mi mundo. Říkám pokoušela, protože se mi ho nepodařilo napsat. Chtěla jsem napsat o svém světě, ale nemohla jsem se čtenáři otevřít. Pokud se nedokážete čtenáři otevřít, nemá cenu nic psát, pak jsou to totiž jen bezvýznamné žvásty. Jak říkal můj otec, knihy se píšou krví.

Během jednoho měsíce se toho může hodně stát. A tak se stalo, že 23. 4. 2010 můj otec zemřel. Nepřečetl si To si nedovedete představit… a už si nepřečte Mi mundo.

Asi jste si všimli, že svého otce zmiňuji často. To proto, že on byl a stále je hlavní hybnou silou v mém životě. Hlavně díky jemu jsem taková, jaká jsem. Převzala jsem jeho zásady, názory a pohledy. Jeho náhlý odchod je velmi těžký, ale není definitivní. Samozřejmě, že v mém světě zůstává. Je tam stále jako základ, nejspodnější vrstva, na které stojí všechny ostatní. Každá nová vrstva se s tímto základem musí porovnat a upravit se podle něj. Jen je mi strašně líto, že se tento základ už nebude dál vyvíjet, že už se svého otce nemůžu na nic zeptat. Už nebude žádná debata nad mým pitomým dotazem. Říkal, že mi chybí přečíst dvě stě knih abych byla vzdělaná a měl pravdu, snad to někdy doženu.

Je to těžká situace, asi jako když jdete po úzkém mostku a najednou se zlomí zábradlí na jedné straně. Nespadnete dolů, ale ztratíte důvěru, máte strach, jak to zvládnete. A chvíli trvá, než tu důvěru znovu získáte.

S tátou jsme měli velmi blízký vztah. Možná by se dalo říct, že to bylo mimořádné. Asi jsem se nesetkala s někým, kdo by měl tak blízko ke svému rodiči. Nebylo to vždy lehké, protože, když jste něčí nejbližší člověk musíte zvládnout všechno. Což znamená, že si to taky někdy pořádně vyžerete. Ale ať to bylo jakkoli, byla jsem na tátu vždycky hrdá. Jsem šťastná, že jsem měla takového otce, že tříbil můj vkus a utvářel můj charakter. Mám jen velmi málo vzpomínek, které nejsou spojeny s mým tátou. Prožívali jsem spolu mnoho věcí a poslední dobou to bylo stále intenzivnější. Najedenou odešel a já stojím na mostku a bojím se jít dál. Musím to nějak zvládnou a asi to taky nakonec nějak zvládnu. Koneckonců je to přirozené, děti přežívají své rodiče. Ale stalo se to zatraceně brzy, ještě bych chtěla, potřebovala, mít zábradlí na obou stranách. Stále natahuji ruku a doufám, že se opřu, ale vždy jen promáchnu vzduch.

Tolik bych mu toho chtěla říct. Měla jsem chuť mu zavolat a říct mu, že sedím na jeho pohřbu a pozoruji, jak se setkávají jeho různí přátelé, kteří se předtím nikdy nepotkali. Myslel si, že má čas, že je jednou seznámí.

Všichni si myslíme, že máme čas, ale co když ne? Je lepší říct co mám na srdci hned.

Jsem ráda za svoji rodinu a jsem na ni hrdá. Uvědomuji si jaké mám štěstí, že pocházím z takového hnízda (jak to před dvěma lety nazval doktor Holý). Mám ve své rodině jistotu. Mám jistotu v její tradici, v její historii. Je to úžasný pocit, když najdete paměti svého pradědečka v Torontské městské knihovně a také to něco vypovídá o vaší rodině. Také to něco vypovídá o vás. Můžete být hrdí, máte na co. Máte obrovskou zodpovědnost, ale vaše rodina a její tradice stojí za vámi. Miluji celou svou rodinu, všechny její vlastní i nevlastní části. A miluji svého otce, který bude stále se mnou skrze to, co mi dal.

Milí tatínku, tento krátký článek je pro tebe. Možná není psaný krví, ale slzami a bolestí určitě. A je to to nejotevřenější, co jsem kdy napsala.

Marie Balabánová 

To si nedovedete představit...

Milí ne/věrní čtenáři,

Opět se ozývám po delší době. Snad nejste zklamaní. Bylo mi včítáno, že moc moralizuji, i když se snažím moralizovat hlavně sebe. Anyway, tentokrát jsem se snažila krotit a odhalila něco ze svých hopes and fears…

To si nedovedete představit…

Tato fráze se používá běžně ve spojitosti s věcmi, které si představit dovedeme. Dovedeme si představit velké množství lidí, hodně vysokou věž, širokou řeku či jinak abnormální předměty a jevy. Lidská představivost a obrazotvornost pracuje s všemi možnými informacemi a na základě vzorku je schopná vyprodukovat téměř cokoli. Například hlavní hrdinka románu Anne of Green Gables, tedy Anne, je na svou představivost patřičně hrdá a dokáže si představit ledasco. Když se jí její adoptivní matka zeptá, jestli se jí líbí šaty, které pro ni ušila, odpoví: „Umím si představit, že se mi líbí,“ tím ji taktně naznačí, že se jí nelíbí, ale také nás upozorní na to, že lidská mysl si dokáže představit dokonce emoci, a to je vskutku výkon.

  Co si tedy neumíme představit? Nedovedeme si představit to, co neznáme. Řečeno s Johnem Lockem, není v lidské mysli, co neprošlo smysli. Empirické vnímání je pro představivost zásadní. Když jsme něco neviděli, neslyšeli, nehmatali ani nechutnali a nečichali, neumíme si to představit. Nelze si představit chuť, kterou neznáme nebo vůni, kterou jsme nikdy necítili. Třeba reklama na parfém mi připadá úplně zbytečná. Kdo by si koupil parfém jen proto, že nějaká modelka se mu snaží namluvit, že je dobrý? Může to být Chanel, Lancôm nebo Kenzo, ale v žádné reklamě nám neřeknou jak voní, a i kdyby řekli, dokážeme si to představit? Těžko. Rozhodnutí o koupi proběhne až v parfumérii po vyzkoušení.

Stejně tak si nedokážeme představit neznámý předmět, musí nám být aspoň popsán, ale ani to někdy nestačí. Já si například vůbec nedokážu představit jak vypadá karburátor, nikdy jsem ho neviděla, ani mi ho nikdo nikdy nepopsal a jen přibližně vím k čemu slouží a kde v autě ho najdu. Také je znám fakt, že malíř si nedovede vymyslet obličej. Obličeje všech andělíčků a náhodných kolemjdoucích jsou někým inspirované. Nikdy se na nás z obrazu nedívá originální tvář, je to něčí duplikát, ne třeba dokonalý, ale podstata je zkopírována.

Ale ve skutečnosti je docela málo věcí, které si nedovedeme představit. Jednou z nich je vesmír. Abych byla upřímná velikost vesmíru mě děsí. A děsí mě právě proto, že si nedokážu představit jak velký vlastně je. Při té „nepředstavě“ si připadám jako morče, které vypustíte na trávník a které hledá přístřešek, kde by se mohlo schovat před tou hrozitánskou plochou bez hranic. Milióny a miliardy světelných let sem a tam, neví se jestli někde končí, jestli se rozpíná a jak se rozpíná a pokud je ohraničený, tak jak, jaký má tvar. V jaké části vesmíru je vlastně Země? Má vesmír vůbec nějaké části?

Na tyto otázky bych asi našla odpovědi u astrologů či astronomů, ale jak tak nad tím přemýšlím, vlastně ani nechci odpovědi na své otázky. Nechci vědět zda je vesmír konečný, či nekonečný. Přineslo by to jen další otázky, nejasnosti a, pro mě, úzkosti. Protože můj největší děs není samotný vesmír, ale to, co je za ním. I středověký člověk, který si myslel, že Země je kotouč plující na vodě a nebe je jakási látka, ve které jsou díry v noci svítící, se musel ptát, co je za tou plentou. A i když nám věda tento prostor mnohonásobně zvětšila a objasnila spoustu dalších věcí, tuto zásadní otázku asi nikdy nezodpoví. Jediný pokus o „odpověď“, který jsem zaznamenala, byla poslední scéna filmu Men in black , musím se přiznat, že mě to docela vystrašilo. 

Men in black - ending scene

Pokud jsme třeba součástí kuličky, se kterou si hrají obři, tam, kde si to nedokážeme představit, tam za vesmírem, proč se tak pachtíme? Když uznáme tuto skutečnost za možnou, spousta věcí ztrácí smysl. Proč se o něco snažit? Proč například léčit nemoci? Proč by se měl člověk něčemu učit, když je jen havěť podobně jako červi? A přesto se snažíme, děláme, zlepšujeme se, překonáváme. Zřejmě podvědomě tušíme, že to má smysl, že nejsme jen havěť. Možná jsme havěť, ale asi jediná svého druhu ve vesmíru.   

Co je za hranicí vesmíru a co bylo před tím, než začal existovat? Chcete znát odpověď? Já ne, jednak protože nevědomost je sladká a druhak se mi naskýtá úvaha, že kdybychom na to přišli, všechno by ztratilo smysl. Troufám si tvrdit, že smyslem lidského života a lidstva vůbec není vrtání se v původech a důvodech existence. Již existujeme a důležitější je, jak s naší existencí naložíme.

Avatar avatarů

Zdravím všechny své věrné i nevěrné čtenáře!

Asi si budete myslet, že tohle je moje reakce na největší filmový poprask poslední doby a vlastně se ani nebudete mýlit. Ráda bych se ale nad avatary zamyslela trochu jinak.

O filmu Avatar  jsem se poprvé doslechla od svého otce, probíhalo to asi takto:

Táta:…jsem četl článek v New Yorkeru, C natočil nový film, jmenuje se to Avatar a je to o nějakém nemocném chlápkovi, který se nemůže ani hýbat, jeho tělo leží v nějaké bedně, ale jeho mysl prožívá dobrodružství v jiném těle.

Já: To by mohlo být dobré, asi naráží na současnou počítačovou generaci, a když o tom píšou v New Yourkeru…

Na základě tohoto popisu jsem si vysnila vlastní film. Podle mého by to byl film ve stylu Svěrací kazajky zkombinované se Star wars. Film v kinech dávali těsně před Vánoci a já se těšila, jako malé dítě, víc na Avatara než na Vánoce (nevím jak u vás, ale u nás není o co stát). Šla jsem do kina aniž bych si přečetla jedinou recenzi nebo článek, to není můj obvyklý styl, ale od doby, co přestaly vydávat Premiere v papírové podobě a jeho internetová verze ve mně nevzbuzuje důvěru (jsem staromódní), se ve světě filmu moc neorientuji. A navíc jsem byla přesvědčena, že jde o dobrý film, byl o něm velký článek v New Yorkeru, nejuznávanějším intelektuálském časopise v západním světě! Když ovšem vyprchala opojná mlha efektní barevné show, kterou nám C naservíroval, co zůstalo?? Naprosto klasický předvídatelný příběh. Ano, velmi dobře zpracovaný, ale přesto nic nového, žádný filmový převrat. Pro mě, snílka, který čekal hluboké filozofické zamyšlení nad hodnotou lidského života, to bylo těžké zklamání. Samozřejmě jsme dostali rádoby filozofické narážky, jako domorodý pozdrav „zřím tě“, spojení člověka a zvířete či domorodé božstvo, díky kterému nakonec domorodci zvítězí nad napalmem. Ale ve své podstatě to bylo válečné drama s milostnou zápletkou, které jsme viděli již tisíckrát.

Ale za jedno jsem tomuto filmu vděčná, začala jsem totiž přemýšlet o tom, co je vlastně avatar. Poslední dobou jsem si oblíbila jednu RPG hru (hru na hrdiny), Oblivion. Odehrává se ve fantasy prostředí se všemi známými fantasy klišé jako upíři, elfové, kouzelníci, zázračné artefakty a tak. Ta hra mě dostává čím dál víc, nabízí mi mnoho doslova fantastických možností. Můžu být šermířem, lukostřelcem, čarodějem, zlodějem, profesionálním zabijákem, spasitelem lidstva (to je hlavní cíl), členem císařských bodyguardů. V rámci čarodějnictví se můžu zaměřit na iluzi, mysticismus, destrukci, můžu vyvolávat nemrtvé. Je tam zkrátka mnoho možností a záleží na vás jakou cestou se dáte, ale jedno je jisté, že když budete hrát dost dlouho stanou se z vás mistři v daném oboru. Lidé vás na ulici zdraví „Hello madam“, je příjemné poslouchat „you are our only hope“ nebo „I have seen your future child and all our lives will be in your hands“ a když splníte svůj úkol, všichni jsou vám neskonale vděční. Máte hrdost, čest, postavení a uznání svého okolí. To, co většina lidí ve svém životě nemá. Máte svého avatara, jako vaše lepší já, které nejen, že něco umí a umí to dobře, ale taky je patřičně odměněno a uznáno. Je to velmi přitažlivý svět, ale také velmi nebezpečný.

Když čtete knížku, která se vám líbí, prožíváte děj s hrdinou. Proto čteme a sledujeme příběhy, jak jsem napsala asi před měsícem, chceme prožívat fantastické příběhy. RPG hry chytře využívají této naší touhy a navozují iluzi, že příběh vytváříme sami. To je zrádné, pro tuto vlastnost je velmi snadné hraní her naprosto propadnout. Na rozdíl od vlastního života, tady máte kontrolu nad svým osudem. Váš avatar postupuje na vyšší úrovně a vy z toho máte radost, máte pocit, že jste něco dokázaly, něčeho dosáhly a stále je čeho dosahovat. V herním světě jste neohrožený hrdina, ve skutečném světě jste hovno. Problém ale je, že čím déle sedíte u počítače a hrajete hru, tím větší hovno se z vás stává. Ve skutečném životě se nemůžete stát arci-mágem, ale jak se můžete stát čímkoli, když jen sedíte u počítače a neděláte nic pro to, aby váš skutečný život šel tím směrem, kde ho chcete mít? Ono je totiž lehčí ovládat avatara, nechat ho, aby běhal kilometry a trénoval střelbu, než se přinutit ovládat sebe. A tak avataři mají naše dobré vlastnosti: trpělivost, fyzickou formu, hrdost a čest. Někteří jsou laskaví, jiní ďábelsky zlí, ale vždy jsou dobří v tom, co chceme, aby dělali. A zatím my nejsme dobří v tom, co chceme dělat. Bojíme se vlastního života a necháváme ho plynout. Ale život se dříve nebo později ozve. Není možné se realizovat v iluzi, protože to končí vždycky jen zklamáním.

Místo nemocného nebohého člověka, který v daleké budoucnosti leží v lékařském boxu, který ho udržuje při životě a jeho život se odehrává ve fantastickém světě, kde je vše možné, kde se může hýbat, kde může prožít lásku, kde může třeba i čarovat a přitom se zamýšlí nad tím, co je vlastně skutečné, co je správné, co je pravé a co vlastně chce on sám, jsem dostala bojůvku s trochou romantiky.

Většina z nás, ale není nemocný nebohý člověk, který svůj život prožívá v iluzi, protože to jinak nejde. My máme vlastní život, který za nás nikdo neodžije, kterému musíme dát směr my. My se musíme rozhodnout mezi sečnými zbraněmi a lukostřelbou, nikdo jiný za nás tu volbu neudělá. My nejsme avataři, které někdo ovládá, musíme se ovládat sami a jít za tím, co chceme. Dá se na to dívat tak, že jsme avataři všech avatarů, protože každý z nás je svůj vlastní avatar. Máme tělo a mysl, tak je použijme a dosáhněme i ve skutečném životě trpělivosti, fyzické formy, hrdosti a cti!        

Útěcha v hudbě

Čím se zabývám právě teď? Ani nevím. Sedím na privátě a čekám, až budu moci jít na vlak, aniž bych čekala půl hodiny na nádraží, kde by se mě neustále někdo ptal jestli nemám "nějaký drobáky". Nemyslím si, že bych vypadala, jako že mám plné kapsy drobáků, ale lidé se na mě obracejí často.Také mě často zastavují nabízečí výhodných smluv, někdy i třikrát denně. Asi mám příliš provokativní ksicht.
Jo, takže sedím na privátě, mám asi hodinu čas a poslouchám, své oblíbené Keane. Pro ty, co neví, Keane je britská kapela, většinou se řadí buď do žánru alternativního roku nebo tzv. britpopu. Mě je to celkem jedno, já je poslouchám hlavně kvůli textům. Jak řekla jedna moje kamarádka: "je to dost depka." Ano, jejich texty jsou depresivní, ale krásné, aspoň mě to tak připadá. Můj bratr promine (nemá Keane rád, on je spíš na skandinávský dead metal:-).
Ale proč o tom mluvím. Nejsem člověk, co by dokázal poslouchat několik kapel najednou, jako že ráno si pustím Cold play a odpoledne třeba Green day. Když si něco oblíbím a poslouchám to do absolutního zhnusení. Pořád dokola a dokola až to už němůžu asi slyšet. Tak u mě proběhlo několik období: The Offspring, Green day, Duffy,...; Ale pravdou je, že Keane se mě drží už asi dva roky a to je docela rekord.

Takže když jsem je teď něco kolem dvou měsíců neposlouchala, připadala jsem si jako děvka nevěrná. Stáhla jsem si totiž soundtrack k filmu Nick and Norah's infinite playlist (příšerný český překlad Rande na jednu noc), který mě celkem oslovil. Podle mě má ovšem cenu, jen pokud znáte film, potažmo stejnojmennou knížku (česky nevyšla). Když jsem se zhruba před týdnem vrátila k intenzivnímu poslech Keane, překvapilo mě, jak moc se mě jejich hudba stále dotýká. Říkala jsem si kam jsem dala uši!! Vždyť tohle je moje hudba, ne nějaký playlist každý-pes-jiná-ves! Bylo to jako vrátit se domů, opět být s přáteli, kteří vás znají a vy znáte je. Asi vám to připadá přehnané, ale já skutečně miluji hudbu a hledám v ní útěchu, což někteří lidé nedělají. Potom ale nechápu proč hudbu poslouchají, jestli ji vůbec poslouchají. Už Aristoteles pokládal hudbu za velmi působivou, ale nepodstatnou složku tragédie. Nepodstatnou proto, protože vás může svou působivostí oddalovat od (dramatického) děje. Hudba se dotýká něčeho uvnitř nás, není to jen o sluchu, může nás ovlivnit, může nám pomoct stejně jako nám ublížit. Je to nástroj, který musíme používat s rozvahou. Když ale najdeme naši hudbu, která nás dokáže utěšit, pomoci nám, když je nám nejhůř, je to radost. Právě takovou radost prožívám, když poslouchám Keane a doufám, že se k nim budu vracet po celý život. Je mi líto všech, kteří nemají v útěchu v hudbě, protože jejich život je o jednu radost chudší. O radost, která stojí za to!!!

Hrdinové

Po delší pauze, způsobené jednak zkouškovým obdobím a druhak nedostatkem inspirace, mám opět zajímavé téma:

Všimli jste si, že hrdina či hrdinka příběhu je vždycky zvláštní? Myslím jakéhokoli příběhu, je jedno jestli je to kniha, film nebo divadelní hra. Je jedno jestli je příběh vyprávěn vypravěčem nebo samotným hrdinou. Hlavní hrdina může být geniální, nebo úplný pitomec, ale vždy je zajímavý. I když je příběh velmi civilní, i když vypráví o ukradeném koberci, hlavní hrdina je zvláštní. Není jako ostatní „normální“ lidé, které potkáváme na ulici. Něco kolem něj (či jí) nás přitahuje, nebo nás to naopak odpuzuje a zneklidňuje, zkrátka nás nenechá v klidu. To je také důvod, proč se hlavním hrdinou/hrdinkou vůbec zabývat. Když vás nezaujme hrdina příběhu a nechcete se jím zabývat, proč byste ho četli nebo sledovali.

Vypadá to, že v příbězích vystupují samí neobyčejní lidé. Bridget Jonesová je obyčejná ženská přes třicet, ale asi těžko by jsme se dostali do podobných situací jako ona, má na to totiž talent. Existuje vůbec někdo tak krutý jako vikomt de Valmont? Může vám jeden omyl z dětství změnit život, jako se to stalo Briony z Pokání? Může se pes změnit v člověka jako v Psím srdci? Můžeme skutečně zasahovat lidem do života, jako Amélie? Můžeme prožít osudovou lásku jako ze Shakespeara? A co teprve horory, mohly by se všechny ty hrůzy skutečně stát? Je to až příliš fantastické?

Proto příběhy a hrdinové existují, pro svou fantastičnost. Kdo by chtěl číst (sledovat) něco obyčejného? Ale co je obyčejné? Skoro každý má pocit, že jeho život je obyčejný. Příliš obyčejný na to, aby jej zaznamenal. Myslíme si, že není o čem psát, o čem vyprávět. Ale kde se potom berou všechny ty fantastické příběhy? Každý příběh stojí za zmínku. Virginia Wolfová dokázala psát o slimákovi plazícím se po listě a je z toho jedno z nejlepších děl anglické literatury. V každém životě je něco, co není nikde jinde. Žádný život není obyčejný. Několikrát mě napadlo sepsat svůj životní příběh, měla jsem ale jeden problém, nevím jak skončí. Potom jsem si uvědomila, že je lepší psát jen o epizodách v mém životě, jen zajímavé příhody, které se mi staly a jen já je můžu zaznamenat. To byl také jeden z důvodů, proč jsem si založila blog.

Je zvláštní si uvědomit, že z anonymního davu lidí, které potkáváme na ulici se stal, sice stále anonymní dav, ale složený z fantastických hrdinů a jejich fantastických příběhů.

Jak již napsal Shakespeare ve své hře Jak se Vám líbí (As you like it): Celý Svět je scéna a všichni, muži i ženy, jsou herci. Každý jsme hlavní hrdina svého fantastického příběhu.

Kdo by se rád nad tímto tématem i pobavil doporučuji film Horší už to nebude (příšerný český překlad originálu Strenger than fiction), můžete se na něj zdarma podívat, nebo si ho stáhnou na odkaze: http://divx.kinotip.cz/horsi-uz-to-nebude-2006/.

Přeji mnoho štěstí ve vašich životních příbězích.

Every woman is shoe-mad except one

V pondělí jsem si koupila nové boty. Abych byla přesná, nechala jsem si koupit nové boty. Asi se to zdá divné, ale ve svých jednadvaceti letech chodím nakupovat boty se svým otcem. Původně jsme šli koupit boty jemu. Sehnat boty pro mého otce je velice těžké, ne že by měl atypickou nohu, jen má vysoký nárt, což se neshoduje s módním diktátem nízkých polobotek pro managery. Takže než seženeme boty, které by mu seděly a navíc i nějak vypadaly, musíme obejít několik obchodů a vyzkoušet v nich všechny boty, které mají a na to nemáme vždy náladu. Nakupovat dámské boty je mnohem jednoduší, už jen díky obrovskému výběru. A tak když vám někdo řekne: „Jsem rád, když ti můžu koupit nová kopýtka,“ nic vám nebrání!

IT Crowd - The shoessss

Jako každá žena jsem i já shoe-mad, já tomu říkám „úchylná na boty“. Jsem si jistá, že každá žena si ráda kupuje boty nebo, když si je nemůže koupit, aspoň si je ráda prohlíží. Každá žena kromě jedné. Mé matky. Má matka nesdílí naši společnou obsesi. Nejen, že nerozumí mé lásce k botám, ona ji nesnáší. Takže místo, abych se doma chlubila svým novým naprosto úžasným úlovkem, moje nové botičky jsou bezpečně schované za psacím stolem mého bratra, kam se nikoho nenapadne podívat. Budou tam ležet zabalené v krabici až do jara, kdy bude jednak vhodné počasí a druhak už nebudou nové a moje maminka se nebude tak zlobit.

Ženy a boty to je zajímavé téma. Trochu jsem nad tím přemýšlela. Samozřejmě lidé si kupují různé věci, které potřebují nebo aby si udělali radost. Ale myslím, že s botami to je trochu jinak. Boty jsou základ, chrání vaše nohy, které vás nesou celý život. Není většího utrpení, než špatně padnoucí boty a naopak není většího štěstí, než když vám boty padnou. Ale pro ženy boty znamenají ještě něco jiného. Nové boty, to je nový začátek. Když si vzpomenu na své nové boty ležící za bratrovým psacím stolem, říkám si: Až je začnu nosit, bude všechno jinak. Budu se víc snažit, budu víc pracovat, budu úspěšná.

Black Books -- You can't make me choose

To je to tajemství. Chci být taková, abych si ty boty zasloužila. Pro ženu jsou nové boty příslib. Nové boty = nové výzvy, nové příležitosti, nový život. Chceme se zlepšit, abychom byly takové, jaké si nás ty boty zaslouží. Muži to nikdy nepochopí, nic by je nedonutilo, aby sloužili něčemu jako jsou boty. Ale my nesloužíme botám, my sloužíme sobě samým. Snažíme se být lepší, boty jsou jen prvotní impuls.

Možná se tím vysvětluje netečnost mojí matky vůči botám. Asi nechce nic měnit, nechce se zlepšovat, být lepší. Myslí si (a to sedí k její povaze), že už je na vrcholu, už je tak dobrá, že lepší být nemůže. Proto nemá ráda nové boty, nepotřebuje totiž nové příležitost. Ona už svoje dostala a proměnila je, to musím uznat. Ale já chci dostat své nové příležitosti a chci si je proměnit sama. A k tomu mi dopomáhejte boty!! 

Stmvání - Pohrdání proti nadšení

Stmívání, ať knížky nebo filmy, je téma, na které toho bylo napsáno opravdu mnoho. Na jedné straně nekompromisní kritika a soud, na straně druhé bezpodmínečné a naprosté přijetí. Nebo, chcete-li, pohrdání proti nadšení. Já bych ráda našla střed mezi těmito extrémy a ukončila tak svou cestu ságou Stmívání.

Střed asi není správný výraz, protože střed mezi pohrdáním a nadšením je netečnost. A skutečně netečnost byla má první reakce. Ke S jsem se dostala se značným zpožděním, zprvu jsem mu nevěnovala pozornost. A asi bych mu nevěnovala pozornost i dál, kdyby se o něj nezačala zajímat má mladší sestra. Převyprávěla mi děj prvního filmu a poskytla mi knížky, což neměla dělat. Jejich obsah mě totiž pohltil na dlouhé dny. A výsledek těchto dní? Nejsem o nic bohatší, ale nejsem netečná. Dokážu naprosto dokonale pochopit každou jednu z výše uvedených stran, ale také si uvědomuji v čem se mýlí. Proto chci vzít od každé z nich jen to pravdivé a najít průnik těchto dvou množin.

S se většinou řadí do žánru fantasy. Je to trochu komplikovanější. Knihu, v níž vystupují upíři, většinou zařadíme k dalším fantasy titulům, ale S zde postavit nemůžeme. Kdyby totiž šlo o fantasy, hlavní hrdinka by byla silná sebevědomá žena, pravděpodobně dědička nějaké nadpřirozené schopnosti či pokračovatelka téměř vymřelého královského rodu s posláním zachránit svou zemi a svůj lid. A tak když proti sobě postavíme S a Pána Prstenů, jako klasické dílo tohoto žánru, musíme uznat, že S přece jen působí příliš civilně a „obyčejně“. Jak sama autorka říká, je to především romance. Jde o milostný příběh, romantickou literaturu, červenou knihovnu. To ovšem nemyslím jako urážku, pouze určuji žánr.

Z literárního hlediska není moc o co stát. Knihy mají snad každou chybu, kterou lze čekat: špatný styl, neoriginální myšlenky, předvídatelný děj.

Stylistika autorce zřejmě nic neříká. Neustále opakuje slova, obraty i celé věty. Takže se na každé stránce někdo kření, zatíná čelist, pronikavě se dívá či nadzvedá obočí. Také používá jedno klišé za druhým, takže jsem někdy měla pocit, že kniha je složena jen ze samých klišé. Pokaždé, když přečtete větu, můžete si tipnou, jak to bude pokračovat a nespletete se. Žádné překvapení, ani jedno.

Nejslabší stránkou jsou dialogy. Někdy nedávají smysl, jindy jsou tak trapné, že máte chuť si na obličej přitisknout polštář (tzv. polštářové scény). Jeden přiklad za všechny:

„Tak co tedy chceš, Edwarde?“ zeptala jsem se a držela jsem oči zavřené; takto bylo snadnější mluvit s ním souvisle.
„Omlouvám se.“ Znělo to upřímně. „Jsem velmi hrubý, já vím. Ale tak je to vážně lepší.“
Otevřela jsem oči. Jeho obličej byl velmi vážný.
„Nevím, jak to myslíš,“ řekla jsem opanovaným hlasem.
„Je lepší, když nebudeme přáteli,“ vysvětloval. „Věř mi.“
Přimhouřila jsem oči. To už jsem předtím slyšela.
„Je velká škoda, žes na to nepřišel dřív,“ zasyčela jsem skrz zuby. „Mohl sis tak ušetřit všechnu tu lítost.“
„Lítost?“ to slovo a můj tón ho zjevně vyvedly z míry. „Lítost nad čím?“
„Žes nenechal tu pitomou dodávku, aby mě rozmačkala.“
Byl užaslý. Nevěřícně na mě zíral.
Když konečně promluvil, znělo to téměř rozzlobeně. „Ty si myslíš, že lituju, že jsem ti zachránil život?“
„Já to vím,“ odsekla jsem.
„Nic nevíš.“ Rozhodně se rozčílil.     

Jak ví, že toho lituje? Proč by s ní teď mluvil, kdyby toho litoval? Proč ta holka trochu nepřemýšlí, než něco řekne? A proč ho neposlouchá? Pořád si myslí to svoje a nechce si to nechat vymluvit. Je to rozhovor o ničem, nemá žádnou výpovědní hodnotu, kdyby neproběhl, nic by se nestalo.

Když jsem se v první kapitole prvního dílu dočetla o Edwardově znechuceném pohledu, okamžitě se mi vybavil pan Darcy. První díl S je opravdu inspirován Pýchou a předsudkem, což je patrné. Mám pocit, že autorka přemýšlela asi takto: Jak zamezit dvěma krásným inteligentním lidem, aby byli spolu? …hm…,jeden z nich bude upír! Geniální nápad! Už tu byly peníze, postavení, povinnosti, ale tohle ještě ne.

Proč je S tak přitažlivé, i když je tak špatně napsané? Co nás nutí ho číst pořád dál? Mluvím pouze o ženách, nepředpokládám, že by nějaký z mužů věnoval pozornost něčemu takovému. Celé kouzlo S tkví v hlavní hrdince, Belle. Ano ona je to lákadlo. Autorka se nás snaží přesvědčit, že Bella je neobyčejná ve své obyčejnosti nebo naopak obyčejná ve své neobyčejnosti. Ať tak či tak, Bella má svou kouzelnou přitažlivost, protože já jsem Bella. Každá dívka, která čte S je Bella. Je to holka jako každá jiná, ale je jedinečná, protože  má v sobě nejistotu, úzkost a strach, který každá čtenářka S cítí také. To je její tajemství, proto se nám tak líbí v její hlavě. Proto se S tak dobře prodává.

Pár věcí kolem Belly ale nechápu. Proč je nemotorná? Proč neustále zakopává a otlouká si hlavu? Má to být roztomilé? Je to snad indikátor její zranitelnosti? Nebo je to kontrast oproti krásným a pohybově nadaným upírům? Netuším. Každopádně tato její vlastnost působí přemrštěně a nepřirozeně, nepatří k ní. Další věcí je její touha stát se upírem, s tím souvisí i autorčin přístup k upírům.

Samozřejmě chápu, že Bella Edwarda miluje a chce s ním být navždy. Pro normální lidi „navždy“ znamená tak padesát let. Pro náš pár „navždy“ znamená navždy. Uvědomuje si Bella (potažmo autorka) co znamená nesmrtelnost? Není to výhoda, je to trest! (Vzpomeňme na Věc Makropulos!) Upír je zlé mýtické stvoření, zatracená duše, „lidské zvíře“, které loví druh, ze kterého samo vzešlo. Za to je mu dáno trpět až do konce věčnosti, být neustále „naživu“, skrývat se a nemoct utéct svému údělu. Pro Cullenovi to ovšem neplatí. Kdybych se nedozvěděla něco z jejich minulosti, myslela bych si, že jsou „svatí nadlidé“. Ale i tak Edwardovi ráda odpustím těch pár mrtvých hříšníků, přece vykonal službu veřejnosti. Autorka nám upírství představuje jako něco úžasného: jste nesmrtelní (téměř), máte nadpřirozené schopnosti, jste krásní a když si to umíte zařídit můžete mít i krásné a nesmrtelné děti. A pokud vám vadí vraždění, můžete abstinovat, jde jen o cvik. Kdo by neměnil? Nemůžeme se divit fanykám, které po Robertu Pattinsonovi chtějí, aby je kousnul. Ve S totiž upírství funguje jenom jako dělící čára, překážka, stejně jako peníze a postavení v Pýše a předsudku.

Proto není divu, že Bella nemá skoro žádné zábrany, ať už morální, etické nebo jiné, a bezostyšně touží po tom stát se nemrtvou. Elizabeth Bennetová také touží po penězích a postavení, aby byla rovna panu Darcymu a mohla si ho vzít.

Zajímavá situace nastala na konci druhého dílu, kdy Bella odmítne Edwardovu nabídku k sňatku. Chce s ním být na vždy, ale nechce si ho vzít!! Proč?? Odpověď se dostavila záhy, ale ani se mi nechtělo věřit, že Belliny důvody jsou tak povrchní. Holky se v osmnácti nevdávají. Ano, pokud náhle neotěhotní a nežijí na malém městě či vesnici, tak se většinou holky v osmnácti nevdávají. Ale proč by mělo Bellu zajímat, co si myslí lidé? Po by svatbě odešla někam jinam a nikdo, až na její rodinu, by ji už neviděl a jinde by lidi nevěděli, že je osmnáctiletá nevěsta. Její argument nedává smysl, nakonec si to sama uvědomí a nabídku příjme.

To, že si Bella ve svém novém „životě“ vede výborně je jen další očekávané klišé. Dalo se čekat, že je zrozená k tomu stát se upírem. Byl to její osud. O čem by to jinak bylo. Autorka chce říct, že když se vám momentálně nedaří, nebo máte pocit, že se vám nedaří, nemusíte zoufat, protože se objeví něco, v čem budete dobří, ať už být upír či paní na Pemberly. Bohužel tuto pravdu vím i bez ní, ale na druhou stranu tuhle pravdu třeba někdo nezná a potřebuje ji znát. A už jen proto bych S úplně nezatracovala. Jak jsem řekla: nejsem bohatší, ale nejsem netečná.