pátek 1. července 2011

Zásadní otázka

Všechny podstatné otázky jsou na „proč“. Bohužel, nebo snad právě bohudík, jsou to většinou otázky, na které se nedá odpovědět nebo jen velmi těžko.
Jednou, to jsem byla v prváku nebo druháku na gymplu, jsem se ptala táty, proč je v angličtině u třetí osoby jednotného čísla koncovka -s, když u ostatních osob koncovky nejsou? Zdálo se mi to jako logická otázka, ale táta odpověděl: To se ptáš špatně. V jazyce se neptáme „proč?“. Prostě se to nauč!
Později jsem na to vzpomínala na jazykovce. Paní profesorka (asi to nebyla profesorka, ale já jí ten titul přidělila, neboť si ji nesmírně vážím) Demová nám říkala, že by chtěla mít nějaký elektrický šok, aby nám mohla dát ránu pokaždé, když to -s zapomeneme.
Prostě se to nauč! V jazyce se neptáme „proč?“. Postupem času zjišťuji, že „proč?“ se neptáme v mnoha jiných oblastech a ne vždy je možné se to „prostě“ naučit. Odpovědi s věkem nepřicházejí, naopak stále přibývá otázek. Celý svět se dá zkroutit do jednoho velkého PROČ?, ale nikde žádná odpověď. Ani hvězdné nebe, ani morální zákon vám ji nedá.
Nejlépe to samozřejmě a již tradičně vyjádřil Sokrates prohlášením: Vím, že nic nevím. Toho chlapíka mám čím dál radši. Z každého Platonova dialogu, kde Sokrates vystupuje, čiší ta nevědomost. Je to prosté, například Hippias Větší. Sokrates rozmlouvá s Hippiou a ptá se ho: Co je krásné?  Postupně Hippiovi dokazuje, že krásné není nic z toho, o čem si to lidé většinou myslí a navrhuje, že krásné je to, co dobře slouží svému účelu. Ale ani to není nic jistého. Sokrates zkrátka přiznává, že neví, co je krásné. Dodnes to nevíme, ačkoli moderní pojetí krásy se od Sokratova značně liší. Krásu dnes pokládáme za účel bez účelu, jakousi absolutní entitu, která má hodnotu sama o sobě. Ale opět to není nic definitivního. Názor od názoru se liší. Vyvstává tisíc otázek „proč?“ a nejde na ně odpovědět. Estetik se dostává tak trochu do pasti, když se ho někdo zeptá: Proč je to krásné? Jistě, existují různé parametry, ale ani jeden není univerzální. Nemůžeme říct, že všechno, co je červené, je krásné. A pak je tady ještě osobní vkus. Někomu se něco líbí, jinému ne. Dá se tedy říct, že v estetice se také neptáme „proč?“. V estetice především vnímáme a vyhodnocujeme. A to se ne každý může naučit.
Uvádím příklad z oboru, který aspoň trochu znám, ale jsem si jistá, že je to podobné všude jinde. Myslím, že je nemožné klást otázky na „proč“ třeba v historii, fyzice, matematice, chemii a dalších přírodních i humanitních vědách. A přitom mám pocit, že tyto otázky jsou zásadní, že je třeba je klást, že na nich je nějakým způsobem vystavěna naše existence. Je úkolem filozofie ptát se „proč?“. To je ovšem nekonečný proces, definitivní odpověď nikdy nebudeme mít. Přibude mnoho tezí a teorií a „možná“ a „asi“. Je to naše poslání? Máme se po tom pídit? Nevím. Naše nevědomost se bude pouze zvětšovat. Je to potřebná nevědomost. Je obrovská a těžká, ale potřebná.
Nedávno jsem také zjistila, že ani v oblasti mezilidských vztahů se neptáme „proč?“. Je to pro mě odvětví zcela nové. Nové území, na kterém se ještě neumím pohybovat. Není to jednoduché, jde totiž o minové pole. Šlápnete o kousek vedle a letíte do povětří. Něco takového se mi právě stalo, šla jsem si za bratrem pro radu (pravda, není sice odborník na slovo vzatý, ale zná mě). Začal jsem: Proč…? A on na to: Ne, tady není žádné „proč?“. Na to se neptej.
Moje nevědomost je zase o něco větší a těžší. Někdy mám pocit, že mě rozdrtí, Nemůžu se rozhodnout, jestli to je dobře nebo ne. Prostě to tak je, tak si na to zvykni!