Stmívání, ať knížky nebo filmy, je téma, na které toho bylo napsáno opravdu mnoho. Na jedné straně nekompromisní kritika a soud, na straně druhé bezpodmínečné a naprosté přijetí. Nebo, chcete-li, pohrdání proti nadšení. Já bych ráda našla střed mezi těmito extrémy a ukončila tak svou cestu ságou Stmívání.
Střed asi není správný výraz, protože střed mezi pohrdáním a nadšením je netečnost. A skutečně netečnost byla má první reakce. Ke S jsem se dostala se značným zpožděním, zprvu jsem mu nevěnovala pozornost. A asi bych mu nevěnovala pozornost i dál, kdyby se o něj nezačala zajímat má mladší sestra. Převyprávěla mi děj prvního filmu a poskytla mi knížky, což neměla dělat. Jejich obsah mě totiž pohltil na dlouhé dny. A výsledek těchto dní? Nejsem o nic bohatší, ale nejsem netečná. Dokážu naprosto dokonale pochopit každou jednu z výše uvedených stran, ale také si uvědomuji v čem se mýlí. Proto chci vzít od každé z nich jen to pravdivé a najít průnik těchto dvou množin.
S se většinou řadí do žánru fantasy. Je to trochu komplikovanější. Knihu, v níž vystupují upíři, většinou zařadíme k dalším fantasy titulům, ale S zde postavit nemůžeme. Kdyby totiž šlo o fantasy, hlavní hrdinka by byla silná sebevědomá žena, pravděpodobně dědička nějaké nadpřirozené schopnosti či pokračovatelka téměř vymřelého královského rodu s posláním zachránit svou zemi a svůj lid. A tak když proti sobě postavíme S a Pána Prstenů, jako klasické dílo tohoto žánru, musíme uznat, že S přece jen působí příliš civilně a „obyčejně“. Jak sama autorka říká, je to především romance. Jde o milostný příběh, romantickou literaturu, červenou knihovnu. To ovšem nemyslím jako urážku, pouze určuji žánr.
Z literárního hlediska není moc o co stát. Knihy mají snad každou chybu, kterou lze čekat: špatný styl, neoriginální myšlenky, předvídatelný děj.
Stylistika autorce zřejmě nic neříká. Neustále opakuje slova, obraty i celé věty. Takže se na každé stránce někdo kření, zatíná čelist, pronikavě se dívá či nadzvedá obočí. Také používá jedno klišé za druhým, takže jsem někdy měla pocit, že kniha je složena jen ze samých klišé. Pokaždé, když přečtete větu, můžete si tipnou, jak to bude pokračovat a nespletete se. Žádné překvapení, ani jedno.
Nejslabší stránkou jsou dialogy. Někdy nedávají smysl, jindy jsou tak trapné, že máte chuť si na obličej přitisknout polštář (tzv. polštářové scény). Jeden přiklad za všechny:
„Tak co tedy chceš, Edwarde?“ zeptala jsem se a držela jsem oči zavřené; takto bylo snadnější mluvit s ním souvisle.
„Omlouvám se.“ Znělo to upřímně. „Jsem velmi hrubý, já vím. Ale tak je to vážně lepší.“
Otevřela jsem oči. Jeho obličej byl velmi vážný.
„Nevím, jak to myslíš,“ řekla jsem opanovaným hlasem.
„Je lepší, když nebudeme přáteli,“ vysvětloval. „Věř mi.“
Přimhouřila jsem oči. To už jsem předtím slyšela.
„Je velká škoda, žes na to nepřišel dřív,“ zasyčela jsem skrz zuby. „Mohl sis tak ušetřit všechnu tu lítost.“
„Lítost?“ to slovo a můj tón ho zjevně vyvedly z míry. „Lítost nad čím?“
„Žes nenechal tu pitomou dodávku, aby mě rozmačkala.“
Byl užaslý. Nevěřícně na mě zíral.
Když konečně promluvil, znělo to téměř rozzlobeně. „Ty si myslíš, že lituju, že jsem ti zachránil život?“
„Já to vím,“ odsekla jsem.
„Nic nevíš.“ Rozhodně se rozčílil.
Jak ví, že toho lituje? Proč by s ní teď mluvil, kdyby toho litoval? Proč ta holka trochu nepřemýšlí, než něco řekne? A proč ho neposlouchá? Pořád si myslí to svoje a nechce si to nechat vymluvit. Je to rozhovor o ničem, nemá žádnou výpovědní hodnotu, kdyby neproběhl, nic by se nestalo.
Když jsem se v první kapitole prvního dílu dočetla o Edwardově znechuceném pohledu, okamžitě se mi vybavil pan Darcy. První díl S je opravdu inspirován Pýchou a předsudkem, což je patrné. Mám pocit, že autorka přemýšlela asi takto: Jak zamezit dvěma krásným inteligentním lidem, aby byli spolu? …hm…,jeden z nich bude upír! Geniální nápad! Už tu byly peníze, postavení, povinnosti, ale tohle ještě ne.
Proč je S tak přitažlivé, i když je tak špatně napsané? Co nás nutí ho číst pořád dál? Mluvím pouze o ženách, nepředpokládám, že by nějaký z mužů věnoval pozornost něčemu takovému. Celé kouzlo S tkví v hlavní hrdince, Belle. Ano ona je to lákadlo. Autorka se nás snaží přesvědčit, že Bella je neobyčejná ve své obyčejnosti nebo naopak obyčejná ve své neobyčejnosti. Ať tak či tak, Bella má svou kouzelnou přitažlivost, protože já jsem Bella. Každá dívka, která čte S je Bella. Je to holka jako každá jiná, ale je jedinečná, protože má v sobě nejistotu, úzkost a strach, který každá čtenářka S cítí také. To je její tajemství, proto se nám tak líbí v její hlavě. Proto se S tak dobře prodává.
Pár věcí kolem Belly ale nechápu. Proč je nemotorná? Proč neustále zakopává a otlouká si hlavu? Má to být roztomilé? Je to snad indikátor její zranitelnosti? Nebo je to kontrast oproti krásným a pohybově nadaným upírům? Netuším. Každopádně tato její vlastnost působí přemrštěně a nepřirozeně, nepatří k ní. Další věcí je její touha stát se upírem, s tím souvisí i autorčin přístup k upírům.
Samozřejmě chápu, že Bella Edwarda miluje a chce s ním být navždy. Pro normální lidi „navždy“ znamená tak padesát let. Pro náš pár „navždy“ znamená navždy. Uvědomuje si Bella (potažmo autorka) co znamená nesmrtelnost? Není to výhoda, je to trest! (Vzpomeňme na Věc Makropulos!) Upír je zlé mýtické stvoření, zatracená duše, „lidské zvíře“, které loví druh, ze kterého samo vzešlo. Za to je mu dáno trpět až do konce věčnosti, být neustále „naživu“, skrývat se a nemoct utéct svému údělu. Pro Cullenovi to ovšem neplatí. Kdybych se nedozvěděla něco z jejich minulosti, myslela bych si, že jsou „svatí nadlidé“. Ale i tak Edwardovi ráda odpustím těch pár mrtvých hříšníků, přece vykonal službu veřejnosti. Autorka nám upírství představuje jako něco úžasného: jste nesmrtelní (téměř), máte nadpřirozené schopnosti, jste krásní a když si to umíte zařídit můžete mít i krásné a nesmrtelné děti. A pokud vám vadí vraždění, můžete abstinovat, jde jen o cvik. Kdo by neměnil? Nemůžeme se divit fanykám, které po Robertu Pattinsonovi chtějí, aby je kousnul. Ve S totiž upírství funguje jenom jako dělící čára, překážka, stejně jako peníze a postavení v Pýše a předsudku.
Proto není divu, že Bella nemá skoro žádné zábrany, ať už morální, etické nebo jiné, a bezostyšně touží po tom stát se nemrtvou. Elizabeth Bennetová také touží po penězích a postavení, aby byla rovna panu Darcymu a mohla si ho vzít.
Zajímavá situace nastala na konci druhého dílu, kdy Bella odmítne Edwardovu nabídku k sňatku. Chce s ním být na vždy, ale nechce si ho vzít!! Proč?? Odpověď se dostavila záhy, ale ani se mi nechtělo věřit, že Belliny důvody jsou tak povrchní. Holky se v osmnácti nevdávají. Ano, pokud náhle neotěhotní a nežijí na malém městě či vesnici, tak se většinou holky v osmnácti nevdávají. Ale proč by mělo Bellu zajímat, co si myslí lidé? Po by svatbě odešla někam jinam a nikdo, až na její rodinu, by ji už neviděl a jinde by lidi nevěděli, že je osmnáctiletá nevěsta. Její argument nedává smysl, nakonec si to sama uvědomí a nabídku příjme.
To, že si Bella ve svém novém „životě“ vede výborně je jen další očekávané klišé. Dalo se čekat, že je zrozená k tomu stát se upírem. Byl to její osud. O čem by to jinak bylo. Autorka chce říct, že když se vám momentálně nedaří, nebo máte pocit, že se vám nedaří, nemusíte zoufat, protože se objeví něco, v čem budete dobří, ať už být upír či paní na Pemberly. Bohužel tuto pravdu vím i bez ní, ale na druhou stranu tuhle pravdu třeba někdo nezná a potřebuje ji znát. A už jen proto bych S úplně nezatracovala. Jak jsem řekla: nejsem bohatší, ale nejsem netečná.
