Odcházíme všichni

Milí ne/věrní čtenáři,

Snad pochopíte, že se tématu smrti nemůžu jen tak pustit.

Poslední dobou přemýšlím o smrti často. Je to pochopitelné, když umře někdo blízký, nutně musíte přemýšlet o smrti. A jeden z prvních pocitů je strach. Strach ze smrti, který vámi otřese. Taky jednou umřu. Nevím kdy, nevím jak, jestli to bude bolet, jestli to bude po dlouhé nemoci, nebo najednou, jestli si za to budu moct sama, nebo jestli mě někdo zabije. Nic z toho nevím, ale vím, že umřu. Bezpochyby umřu. Je to jediná jistota v životě.

Už jsem si tenhle strach jednou prožila. Někteří z vás vědí, že jsem diabetik, mám cukrovku. Byla u mě diagnostikována když mi bylo sedm let, tedy asi před patnácti lety. Přesně 16.4.1995. Byla jsem děcko z první třídy, řekli mi dělej tohle a tamto. Nenapadlo mě nad tím přemýšlet. Prostě jsem dělala, co mi bylo řečeno, píchala si inzulín dodržovala dietu a měřila si krevní cukr na glukometru. Mělo to několik světlých stránek. Například jsem byla dítě, které se nebojí jehel a krve. Byla jsem na to zvyklá, každý den jsem si píchala inzulín a mačkala si krev z prstu. Jednou mi spolužák bodal kružítkem do ruky a divil se, že mě to nebolí. „Bolí,“ řekla jsem, „ale nemusím křičet.“

Ano, cukrovka mě v mnoha ohledech zocelila. Ale nikdo mě nepřipravil na to, co se stalo před dvěma roky. Začalo to výměnou inzulínové pumpy. Technička, která mi pumpu vyměňovala se hrozně vyděsila mé spotřeby inzulínu. Jak to řekla má diabetoložka, byla to dávka jak pro dřevorubce. Neměla jsem dobré období, to se v životě diabetika někdy prostě stane, jedno takové prožívám právě teď, má to co do činění s psychikou.

Technička mi tehdy řekla, že to musím rychle stáhnout jinak budu mít problémy s kardiovaskulárním systémem, budu nekontrolovatelně tloustnout a budu mít problémy s ledvinami. Tehdy mi došlo, že jsem jen smrtelník, a že smrt může být blíž než si myslím. Nemusí to být rovnou smrt, ale třeba slepota, selhání ledvin, vředy, diabetické nohy a jiné lahůdky. Jenže tehdy spolu se strachem přišlo ještě něco. Hněv. Já jsem se o cukrovku neprosila. Nejsem diabetikem z vlastní vůle, není to moje volba. Tak proč mám dodržovat pravidla? A i když je dodržuji, stejně nefungují! K čemu to je? Téměř vždy, když se s někým bavím o cukrovce a není to zrovna diabetik, dojde na slova jako „na světě jsou horší nemoci“ nebo „dá se s tím žít,“ano, dá se s tím žít, ale vy s tím žít nemusíte. „Na cukrovku se neumírá,“ nebo se dá říct, že na cukrovku se umírá pomalu. Je to trvalá zátěž kardiovaskulárního systému, takže to ovlivňuje zdraví ať děláte co děláte. I obyčejná chřipka může nadělat pěknou paseku.

Zkrátka jsem se s cukrovkou musela vyrovnat a přijmout ji za svou. To, že jsem diabetik je také moje součást. Nadáváním a výčitkami nic nenadělám, cukrovka se nesebere a neodejde. Jestli chci žít víceméně bez problémů, musím dodržovat pravidla.

Když se před nedávnem znovu objevil strach ze smrti prožila jsem podobné peripetie. Přemítala jsem a prosila Boha, aby nenechal nikoho z mých blízkých umřít, aby nenechal umřít mě. Opět se objevily výčitky. Proč zrovna můj otec? Proč tak brzo? Proč tak najednou, bez varování?

Můj otec se smrti nebál, říkal, že odejde v klidu až nastane jeho čas. Tak se také stalo. Odešel v klidu ve spánku. A když jsem si vybavila tento tátův postoj, došlo mi to.

Já umřu. Všichni umřeme, nic s tím nenaděláme. Ale místo strachu jsem pocítila útěchu. Není to totiž tak, že odcházíme předčasně z večírku, kde se všichni ostatní skvěle baví. Závidíme jim, jdeme pryč a oni zůstávají. Čeká to všechny. Nakonec každý odejde, je ale důležité, co po sobě zanechá.. Večírek sice nikdy neskončí, ale každý z něj jednou odejde.

Smrt je přirozená, je to součást života a čeká nás všechny. Nezáviďte a nebojte se, nikdo jí neunikne (no možná ten jogín, co už čtyřicet let nejedl, ten by uniknout mohl). Odejdeme všichni. A snad budeme zase jednou spolu na jiném večírku.

Zkrátka jsem se musela se smrtí vyrovnat a přijmout ji za svou. Když chcete žít víceméně bez problémů, musíte dodržovat pravidla.

Mi mundo

Milí ne/věrní čtenáři,

Snad mi odpustíte trochu smutnější téma. Tohle jsem prostě musela napsat, vydralo se to ze mě…

Asi před měsícem jsem se pokoušela napsat článek s názvem Mi mundo. Říkám pokoušela, protože se mi ho nepodařilo napsat. Chtěla jsem napsat o svém světě, ale nemohla jsem se čtenáři otevřít. Pokud se nedokážete čtenáři otevřít, nemá cenu nic psát, pak jsou to totiž jen bezvýznamné žvásty. Jak říkal můj otec, knihy se píšou krví.

Během jednoho měsíce se toho může hodně stát. A tak se stalo, že 23. 4. 2010 můj otec zemřel. Nepřečetl si To si nedovedete představit… a už si nepřečte Mi mundo.

Asi jste si všimli, že svého otce zmiňuji často. To proto, že on byl a stále je hlavní hybnou silou v mém životě. Hlavně díky jemu jsem taková, jaká jsem. Převzala jsem jeho zásady, názory a pohledy. Jeho náhlý odchod je velmi těžký, ale není definitivní. Samozřejmě, že v mém světě zůstává. Je tam stále jako základ, nejspodnější vrstva, na které stojí všechny ostatní. Každá nová vrstva se s tímto základem musí porovnat a upravit se podle něj. Jen je mi strašně líto, že se tento základ už nebude dál vyvíjet, že už se svého otce nemůžu na nic zeptat. Už nebude žádná debata nad mým pitomým dotazem. Říkal, že mi chybí přečíst dvě stě knih abych byla vzdělaná a měl pravdu, snad to někdy doženu.

Je to těžká situace, asi jako když jdete po úzkém mostku a najednou se zlomí zábradlí na jedné straně. Nespadnete dolů, ale ztratíte důvěru, máte strach, jak to zvládnete. A chvíli trvá, než tu důvěru znovu získáte.

S tátou jsme měli velmi blízký vztah. Možná by se dalo říct, že to bylo mimořádné. Asi jsem se nesetkala s někým, kdo by měl tak blízko ke svému rodiči. Nebylo to vždy lehké, protože, když jste něčí nejbližší člověk musíte zvládnout všechno. Což znamená, že si to taky někdy pořádně vyžerete. Ale ať to bylo jakkoli, byla jsem na tátu vždycky hrdá. Jsem šťastná, že jsem měla takového otce, že tříbil můj vkus a utvářel můj charakter. Mám jen velmi málo vzpomínek, které nejsou spojeny s mým tátou. Prožívali jsem spolu mnoho věcí a poslední dobou to bylo stále intenzivnější. Najedenou odešel a já stojím na mostku a bojím se jít dál. Musím to nějak zvládnou a asi to taky nakonec nějak zvládnu. Koneckonců je to přirozené, děti přežívají své rodiče. Ale stalo se to zatraceně brzy, ještě bych chtěla, potřebovala, mít zábradlí na obou stranách. Stále natahuji ruku a doufám, že se opřu, ale vždy jen promáchnu vzduch.

Tolik bych mu toho chtěla říct. Měla jsem chuť mu zavolat a říct mu, že sedím na jeho pohřbu a pozoruji, jak se setkávají jeho různí přátelé, kteří se předtím nikdy nepotkali. Myslel si, že má čas, že je jednou seznámí.

Všichni si myslíme, že máme čas, ale co když ne? Je lepší říct co mám na srdci hned.

Jsem ráda za svoji rodinu a jsem na ni hrdá. Uvědomuji si jaké mám štěstí, že pocházím z takového hnízda (jak to před dvěma lety nazval doktor Holý). Mám ve své rodině jistotu. Mám jistotu v její tradici, v její historii. Je to úžasný pocit, když najdete paměti svého pradědečka v Torontské městské knihovně a také to něco vypovídá o vaší rodině. Také to něco vypovídá o vás. Můžete být hrdí, máte na co. Máte obrovskou zodpovědnost, ale vaše rodina a její tradice stojí za vámi. Miluji celou svou rodinu, všechny její vlastní i nevlastní části. A miluji svého otce, který bude stále se mnou skrze to, co mi dal.

Milí tatínku, tento krátký článek je pro tebe. Možná není psaný krví, ale slzami a bolestí určitě. A je to to nejotevřenější, co jsem kdy napsala.

Marie Balabánová