Mi mundo

Milí ne/věrní čtenáři,

Snad mi odpustíte trochu smutnější téma. Tohle jsem prostě musela napsat, vydralo se to ze mě…

Asi před měsícem jsem se pokoušela napsat článek s názvem Mi mundo. Říkám pokoušela, protože se mi ho nepodařilo napsat. Chtěla jsem napsat o svém světě, ale nemohla jsem se čtenáři otevřít. Pokud se nedokážete čtenáři otevřít, nemá cenu nic psát, pak jsou to totiž jen bezvýznamné žvásty. Jak říkal můj otec, knihy se píšou krví.

Během jednoho měsíce se toho může hodně stát. A tak se stalo, že 23. 4. 2010 můj otec zemřel. Nepřečetl si To si nedovedete představit… a už si nepřečte Mi mundo.

Asi jste si všimli, že svého otce zmiňuji často. To proto, že on byl a stále je hlavní hybnou silou v mém životě. Hlavně díky jemu jsem taková, jaká jsem. Převzala jsem jeho zásady, názory a pohledy. Jeho náhlý odchod je velmi těžký, ale není definitivní. Samozřejmě, že v mém světě zůstává. Je tam stále jako základ, nejspodnější vrstva, na které stojí všechny ostatní. Každá nová vrstva se s tímto základem musí porovnat a upravit se podle něj. Jen je mi strašně líto, že se tento základ už nebude dál vyvíjet, že už se svého otce nemůžu na nic zeptat. Už nebude žádná debata nad mým pitomým dotazem. Říkal, že mi chybí přečíst dvě stě knih abych byla vzdělaná a měl pravdu, snad to někdy doženu.

Je to těžká situace, asi jako když jdete po úzkém mostku a najednou se zlomí zábradlí na jedné straně. Nespadnete dolů, ale ztratíte důvěru, máte strach, jak to zvládnete. A chvíli trvá, než tu důvěru znovu získáte.

S tátou jsme měli velmi blízký vztah. Možná by se dalo říct, že to bylo mimořádné. Asi jsem se nesetkala s někým, kdo by měl tak blízko ke svému rodiči. Nebylo to vždy lehké, protože, když jste něčí nejbližší člověk musíte zvládnout všechno. Což znamená, že si to taky někdy pořádně vyžerete. Ale ať to bylo jakkoli, byla jsem na tátu vždycky hrdá. Jsem šťastná, že jsem měla takového otce, že tříbil můj vkus a utvářel můj charakter. Mám jen velmi málo vzpomínek, které nejsou spojeny s mým tátou. Prožívali jsem spolu mnoho věcí a poslední dobou to bylo stále intenzivnější. Najedenou odešel a já stojím na mostku a bojím se jít dál. Musím to nějak zvládnou a asi to taky nakonec nějak zvládnu. Koneckonců je to přirozené, děti přežívají své rodiče. Ale stalo se to zatraceně brzy, ještě bych chtěla, potřebovala, mít zábradlí na obou stranách. Stále natahuji ruku a doufám, že se opřu, ale vždy jen promáchnu vzduch.

Tolik bych mu toho chtěla říct. Měla jsem chuť mu zavolat a říct mu, že sedím na jeho pohřbu a pozoruji, jak se setkávají jeho různí přátelé, kteří se předtím nikdy nepotkali. Myslel si, že má čas, že je jednou seznámí.

Všichni si myslíme, že máme čas, ale co když ne? Je lepší říct co mám na srdci hned.

Jsem ráda za svoji rodinu a jsem na ni hrdá. Uvědomuji si jaké mám štěstí, že pocházím z takového hnízda (jak to před dvěma lety nazval doktor Holý). Mám ve své rodině jistotu. Mám jistotu v její tradici, v její historii. Je to úžasný pocit, když najdete paměti svého pradědečka v Torontské městské knihovně a také to něco vypovídá o vaší rodině. Také to něco vypovídá o vás. Můžete být hrdí, máte na co. Máte obrovskou zodpovědnost, ale vaše rodina a její tradice stojí za vámi. Miluji celou svou rodinu, všechny její vlastní i nevlastní části. A miluji svého otce, který bude stále se mnou skrze to, co mi dal.

Milí tatínku, tento krátký článek je pro tebe. Možná není psaný krví, ale slzami a bolestí určitě. A je to to nejotevřenější, co jsem kdy napsala.

Marie Balabánová