Čím se zabývám právě teď? Ani nevím. Sedím na privátě a čekám, až budu moci jít na vlak, aniž bych čekala půl hodiny na nádraží, kde by se mě neustále někdo ptal jestli nemám "nějaký drobáky". Nemyslím si, že bych vypadala, jako že mám plné kapsy drobáků, ale lidé se na mě obracejí často.Také mě často zastavují nabízečí výhodných smluv, někdy i třikrát denně. Asi mám příliš provokativní ksicht.
Jo, takže sedím na privátě, mám asi hodinu čas a poslouchám, své oblíbené Keane. Pro ty, co neví, Keane je britská kapela, většinou se řadí buď do žánru alternativního roku nebo tzv. britpopu. Mě je to celkem jedno, já je poslouchám hlavně kvůli textům. Jak řekla jedna moje kamarádka: "je to dost depka." Ano, jejich texty jsou depresivní, ale krásné, aspoň mě to tak připadá. Můj bratr promine (nemá Keane rád, on je spíš na skandinávský dead metal:-).
Ale proč o tom mluvím. Nejsem člověk, co by dokázal poslouchat několik kapel najednou, jako že ráno si pustím Cold play a odpoledne třeba Green day. Když si něco oblíbím a poslouchám to do absolutního zhnusení. Pořád dokola a dokola až to už němůžu asi slyšet. Tak u mě proběhlo několik období: The Offspring, Green day, Duffy,...; Ale pravdou je, že Keane se mě drží už asi dva roky a to je docela rekord.
Takže když jsem je teď něco kolem dvou měsíců neposlouchala, připadala jsem si jako děvka nevěrná. Stáhla jsem si totiž soundtrack k filmu
Nick and Norah's infinite playlist (příšerný český překlad
Rande na jednu noc), který mě celkem oslovil. Podle mě má ovšem cenu, jen pokud znáte film, potažmo stejnojmennou knížku (česky nevyšla). Když jsem se zhruba před týdnem vrátila k intenzivnímu poslech Keane, překvapilo mě, jak moc se mě jejich hudba stále dotýká. Říkala jsem si kam jsem dala uši!! Vždyť tohle je moje hudba, ne nějaký playlist každý-pes-jiná-ves! Bylo to jako vrátit se domů, opět být s přáteli, kteří vás znají a vy znáte je. Asi vám to připadá přehnané, ale já skutečně miluji hudbu a hledám v ní útěchu, což někteří lidé nedělají. Potom ale nechápu proč hudbu poslouchají, jestli ji vůbec poslouchají. Už Aristoteles pokládal hudbu za velmi působivou, ale nepodstatnou složku tragédie. Nepodstatnou proto, protože vás může svou působivostí oddalovat od (dramatického) děje. Hudba se dotýká něčeho uvnitř nás, není to jen o sluchu, může nás ovlivnit, může nám pomoct stejně jako nám ublížit. Je to nástroj, který musíme používat s rozvahou. Když ale najdeme naši hudbu, která nás dokáže utěšit, pomoci nám, když je nám nejhůř, je to radost. Právě takovou radost prožívám, když poslouchám Keane a doufám, že se k nim budu vracet po celý život. Je mi líto všech, kteří nemají v útěchu v hudbě, protože jejich život je o jednu radost chudší. O radost, která stojí za to!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat